Neplatnost právního jednání, dobré mravy a Nový občanský zákoník 2014

Rozdílně od nynějšího pojetí, které v § 37 odst. 1 dosavadního občanského zákoníku spojuje nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází nová úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná (§ 551 - 554 NOZ).

NOZ též obsahuje pravidla o výkladu právních jednání a upravuje i ustanovení o podmínkách a o doložení času. Vzhledem k významu soukromých a veřejných listin pro hmotné právo se zařazuje do občanského zákoníku ustanovení o soukromých a veřejných listinách.

NOZ obsahuje i počítání času a upravuje otázky promlčení a prekluze, přičemž sjednocuje promlčecí lhůty upravené nejednotně v současném občanském a obchodním zákoníku. Dále  stanovuje, že zánik práva (prekluze) musí být uveden v zákoně výslovně.

Neplatnost a zdánlivost právních jednání

NOZ vychází z pravidla, že právní jednání, které trpí nějakou vadou, je třeba v pochybnostech spíše pokládat za platné než neplatné. S tímto souvisí i preference neplatnosti relativní před neplatností absolutní, která je automatickým důsledkem vady právního jednání.  Relativní neplatnosti se naopak musí ten, k jehož ochraně je stanovena, sám dovolat, jinak se jednání považuje za platné (§ 586 odst. 2 NOZ).

Víte, že? Jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, je vždy absolutně neplatné.

K jednání týkajícímu se společného jmění, které není pro manželský pár běžné, musí mít manžel souhlas toho druhého. Pokud tedy manžel prodal rodinou chalupu bez souhlasu manželky, je kupní smlouva platná až do chvíle, kdy se manželka dovolá její neplatnosti (§ 714).

NOZ opouští výčtovou metodu uplatněnou v § 40a dosavadního občanského zákoníku. Nová úprava naopak vychází z pravidla, že stanoví-li zákon, že je právní jednání neplatné, bude se jednat pouze o neplatnost relativní. Absolutní neplatnost by měla nově být pouze výjimečným následkem, a to v následujících případech (§ 580 a § 588):

1) Jednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo

2) zavazuje k plnění od počátku nemožnému, anebo

3) odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek.

Absolutně neplatná je koupě léků, k jejichž prodeji nemá prodávající příslušné povolení. Stejně tak smlouva, kterou se někdo zavazuje k trestné činnosti, je absolutně neplatná.

Nová je i úprava důsledků jednání učiněných pod hrozbou násilí. Současné platné právo je dosud spojuje s absolutní neplatností, přičemž část právní nauky dokonce dovozuje, že se nejedná o absolutní neplatnost, nýbrž o neexistenci, protože vůle jednajícího chybí. NOZ se vrací k zásadě „třebas donucen, přece jen to chtěl“, neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I takové jednání se tedy bude považovat za platné, pokud by se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolala.

NOZ nepracuje pouze s platností či neplatností právního jednání, ale pamatuje i na situace, kdy nejsou vůbec splněny základní náležitosti právního jednání, tj. podle práva vůbec o právním jednání nemůže být řeč. O právní jednání dle § 551 NOZ nejde, chybí-li vůle jednající osoby, nebo vůle nebyla zjevně projevena (§ 552). Dalším nedostatkem, který má za následek tzv. zdánlivost právního jednání, je nedostatečná určitost či srozumitelnost jednání, pro kterou nelze ani výkladem zjistit jeho obsah (§ 553).

Ke zdánlivému právnímu jednání se vůbec nepřihlíží (§ 554).

Kromě vad vůle či projevu jsou zdánlivá i ta jednání, u nichž sám NOZ výslovně stanoví, že se k nim nepřihlíží. Často půjde o případy, kdy je dané jednání v rozporu s důležitými právními či morálními zásadami, nebo jde proti přikazujícímu zákonnému pravidlu na ochranu určitých osob (např. nájemce, spotřebitele či vlastníka zástavy).

Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu (§ 610).

Nepřihlíží se k ujednání, které zkracuje práva nájemce podle ustanovení o nájmu bytu a domu (§ 2235).