Spropitné, tringelty, dýška v restauraci, cukrárně, kavárně - patří majiteli nebo obsluze (servírkám, číšníkům)?
- Uložil(a): MUDr. Zbyněk Mlčoch (admin)
- Kategorie: Nezařazené dotazy pracovního práva
- Zveřejněno: 9. červen 2015
Dobrý den. Pracuji v cukrárně. V pracovní smlouvě máme uvedeno, že veškerá dýška (tringelty, spropitné) musíme dávat zaměstnavateli - majiteli cukrárny. Je toto v pořádku? Domnívám se, že jde o dar zákazníka cukrárny mně jako obsluze, nikoliv dar zákazníka cukrárny majiteli cukrárny. Jak na toto pohlíží zákon? Děkuji. Mirka.
ODPOVĚĎ:
V první řadě je nutné si uvědomit, že spropitné není žádným právním předpisem České republiky výslovně upraveno.
Odborné názory na právní povahu spropitného se liší, lze se setkat zejména s tvrzením, že spropitné je finančním darem, k tomuto stanovisku se nicméně nekloním. Dle mého přesvědčení je spropitné de facto finančním vyjádřením spokojenosti zákazníka s poskytnutými službami (ať už se jedná o příjemné prostředí, čistotu, profesionální přístup obsluhy či umění kuchaře, nejčastěji pak patrně vše dohromady). Z tohoto důvodu lze spropitné kvalifikovat jako poskytnutí platby bez odpovídajícího protiplnění (a rovněž bez existující smlouvy).
Spropitné tak dle mého názoru představuje bezdůvodné obohacení číšníka/provozovatele podniku (k této otázce více níže).
Dle § 2991/1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V této souvislosti je nutné klást důraz na sousloví „bez spravedlivého důvodu“, neboť spropitné, přestože je bezdůvodným obohacením, není obohacený (číšník/provozovatel podniku) povinen ochuzenému (zákazníkovi) vracet, a to proto, že oním spravedlivým důvodem, z něhož bylo spropitné poskytnuto, je společenská zvyklost či etiketa, která s poskytováním spropitného počítá. Číšník/provozovatel podniku se tak sice bezdůvodně (tzn. bez uzavřené smlouvy) obohatí na úkor zákazníka, důvod tohoto obohacení je však spravedlivý a proto není zapotřebí spropitné zákazníkovi vracet.
Shora uvedenému odpovídá rovněž dikce § 2992 občanského zákoníku, dle něhož není zapotřebí bezdůvodné obohacení vracet, pokud jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obohatit bez úmyslu právně se vázat.
Co se týče řešení otázky, komu vlastně spropitné náleží, závisí vše v první řadě na vůli zákazníka. Projeví-li zákazník vůli poskytnout spropitné výlučně číšníkovi, náleží spropitné jemu. Jelikož však zákazníci zpravidla při poskytování spropitného výslovně neurčují, komu má spropitné připadnout, je nezbytné vycházet ze zavedené praxe, resp. dohody v daném podniku/restauraci/cukrárně apod.
Zavedená praxe pak může být v každém podniku samozřejmě odlišná, přičemž může být rovněž písemně zakotvena, např. i v pracovních smlouvách zaměstnanců (jak se stalo i ve Vašem případě).
Stručná odpověď na Váš dotaz proto zní: Vzhledem k tomu, že pracovní právo náleží do oblasti práva soukromého, jehož jednou ze základních zásad je: „Smlouvy se mají plnit. “, jste skutečně povinna plnit to, k čemu jste se v pracovní smlouvě zavázala, tedy odevzdávat veškeré přijaté spropitné svému zaměstnavateli.
Mírně nad rámec Vašeho dotazu pouze podotýkám, že povinnost k odevzdávání spropitného zaměstnavateli by měla být uložena samozřejmě všem číšníkům na daném pracovišti (resp. všem zaměstnancům, kteří mohou od zákazníků spropitné obdržet). Pokud by v tomto ohledu byly zaměstnavatelem činěny mezi jednotlivými zaměstnanci nějaké rozdíly, mohlo by dojít k porušení základní povinnosti zaměstnavatele přistupovat ke všem zaměstnancům rovným způsobem (§ 16/1 zákoníku práce).
Přehledné shrnutí této problematiky (včetně upozornění na skutečnost, že spropitné podléhá dani z příjmů, byť pouze teoreticky) naleznete zde:
http://www.podnikatel.cz/clanky/vite-ze-dysko-by-se-melo-danit-ctete-komu-spropitne-vlastne-patri/