Zadržení zaměstnance na pracovní cestě pro ztrátu pasu - nárok na stravné
- Uložil(a): Monika Vybíralová, DiS. (správa textů)
- Kategorie: Nezařazené dotazy pracovního práva
- Zveřejněno: 17. listopad 2015
Zaměstnanec byl letecky vyslán na pracovní zahraniční cestu do Pakistánu, která se konala v 08/2015. Při přestupu v Turecku byl zadržen a následující den deportován zpět do ČR. (Ztráta pasu vinou zaměstnance.) Na místo výkonu práce nedorazil. Má nárok na zahraniční stravné za dobu kdy byl zadržován Tureckou policií? Jedná se o 20 hodin od odletu z ČR, do příletu zpět do ČR. Děkuji, Nela
ODPOVĚĎ:
Dle § 42/1 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. O pracovní cestu se tedy jedná vždy, je-li zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce, tzn. že není rozhodné, zda zaměstnanec skutečně konal práci mimo sjednané místo výkonu práce, nýbrž postačí, že byl zaměstnavatelem za tímto účelem vyslán mimo sjednané místo výkonu práce.
S ohledem na skutečnost, že 1/ ve Vašem případě se tedy o pracovní cestu bezpochyby jednalo (byť k výkonu práce v Pákistánu nedošlo) a 2/ stravné v zásadě náleží každému zaměstnanci na pracovní cestě, lze uzavřít, že i ve Vámi popsaném případě zaměstnanci stravné náleží.
Jedním dechem je však nutné dodat, že finanční prostředky, které zaměstnavatel zaměstnanci vyplatí jako cestovní náhrady (např. tedy stravné) může ve Vámi popsaném případě vymáhat zaměstnavatel po zaměstnanci zpět, a to jako náhradu škody. V této souvislosti je totiž nutné si uvědomit, že ke zmaření pracovní cesty došlo v důsledku nedbalosti zaměstnance (tzn. že zaměstnanec nedokončení pracovní cesty zavinil). Bude-li nutné, aby byla pracovní cesta opakována a zaměstnavatel tudíž zaměstnanci znovu vyplatí stravné, bude možné kvalifikovat první stravné jako majetkovou újmu (škodu) na straně zaměstnavatele, neboť nebýt nedbalosti zaměstnance (v průběhu první pracovní cesty), nemuselo by být toto stravné vůbec vyplaceno. Totéž samozřejmě platí i o další majetkové ztrátě, kterou zaměstnavatel v důsledku nerealizace první pracovní cesty zaznamená.
V tomto ohledu poukazuji na § 250/1 a § 257/1 a 2 zákoníku práce, dle nichž platí, že:
- zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním;
- zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav;
- výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.