Omezení, zbavení svéprávnosti a nový občanský zákoník

Jak rychlé bývá nabytí účinnosti tohoto předběžného opatření a s jakou celkovou časovou prodlevou je třeba ca počítat od data podání až po nabytí účinnosti opatření? S jakými poplatky a v jaké výši je třeba počítat? Děkuji, Mirek

ODPOVĚĎ:
Návrh na omezení svéprávnosti se podává u okresního (městského, obvodního) soudu, v jehož obvodu je trvalé bydliště osoby, o jejíž svéprávnosti se rozhoduje. Pokud je tato osoba bez svého souhlasu umístěna ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb, je příslušný soud, v jehož obvodu je tento ústav.

Aktivně legitimován k podání návrhu je každý, kdo má právní osobnost (fyzická osoba, právnická osoba – zdravotnický ústav). Z obsahu návrhu musí vyplývat, z jakých skutkových i právních důvodů považuje navrhovatel návrh za důvodný a dále proč dle něj nepostačuje užití mírnějších a méně omezujících opatření. Soud může navrhovateli uložit, aby v přiměřené lhůtě předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná, není-li zpráva předložena, soud řízení zastaví. Z toho důvodu je vhodné lékařskou zprávu přikládat již v návrhu.

Za návrh na omezení svéprávnosti se neplatí soudní poplatek (§ 11 odst. 1 písm. f) zákon o soudních poplatcích).

Současná právní úprava občanského zákoníku připouští na rozdíl od úpravy předchozího občanského zákoníku pouze omezení svéprávnosti a to pouze dočasně. Soud může omezit svéprávnost člověka nejdéle na dobu 3 let a poté musí být zahájeno řízení o prodloužení doby omezení, jinak člověk nabude zcela plné svéprávnosti. K omezení svéprávnosti se přistupuje pouze tehdy, kdy nelze použít jiný z mírnějších a méně omezujících opatření (např. nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti, jmenování opatrovníka). Soud vždy musí posoudit vzhledem k zájmům posuzovaného, zda nepostačí uložit některé z mírnějších a méně omezujících opatření, o kterém může v průběhu řízení i bez návrhu rozhodnout.

Podmínky, za kterých může soud rozhodnout o omezení svéprávnosti:
- ve svéprávnosti lze omezit pouze osobu zletilou nebo plně svéprávného nezletilého člověka (přiznání svéprávnosti, uzavření manželství),
- musí jít o osobu trpící duševní poruchou, která není jen přechodná a která způsobuje neschopnost právního jednání,
- soud musí danou osobu zhlédnout – nelze omezit svéprávnost pouze na základě spisového materiálu, znaleckého posudku,
- omezení musí být v zájmu osoby a musí jí být ku prospěchu,
- osobě hrozí jinak závažná újma, pokud zůstane svéprávná,
- zásada proporcionality – nemůže být použito některého z mírnějších a méně omezujících opatření

Rozsah omezení
Soud může omezit svéprávnost jedince pro duševní poruchu, která není jen přechodná, tzn. , nejde jen o náhlé zdravotní komplikace. Na druhé straně i krátkodobé trvání duševní poruchy vyvolané například užíváním drog, alkoholu, stresem či přepracováním, může vyvolat u jedince stav, u kterého hrozí ohrožení jeho zájmu či způsobení závažné újmy. Tedy v krajním případě lze omezit svéprávnost i u člověka trpící poruchou, která nemusí být vždy trvalá a neléčitelná.
Typickými příklady duševních poruch, pro které v praxi bývá omezena svéprávnost člověka, tedy jeho způsobilost právně jednat je např. (schizofrenie, progresivní paralýza nebo chronická stadia závislosti na omamných látkách s pokročilou deprivací osobnosti apod.)

Jsou-li všechny výše uvedené podmínky naplněny, tedy je v zájmu dané osoby omezit její svéprávnost, je nutné rozhodnout, v jakém rozsahu má být svéprávnost omezena. Nelze omezit svéprávnost člověka ve větším rozsahu, než odpovídá jeho duševnímu stavu a jeho skutečným možnostem.