Faktura po splatnosti a novela Obchodního zákoníku 2013

První dotaz zní: Zajímal by mě výklad pojmu "hrubě nespravedlivé", co pod něj lze zařadit a co už ne?
Dnes, tedy 1.7. 2013 nabyla účinnosti novela nařízení vlády č. 142/1994 pod číslem 180/2013 Sb., vizte http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/NOVE/13-180.htm
Zavádí nový § 2a, který říká:
"Jde-li o závazkový vztah mezi podnikateli nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1.200 Kč."
Druhý dotaz zní: Jak je definováno "uplatnění pohledávky"? Například pokud bude dlužník v prodlení s úhradou faktury dle zákona č. 179/2013 Sb., § 340, odst. 3, tedy např. 31 den od výzvě k plnění (ať už fakturou, či jinými zákonnými způsoby), lze považovat za uplatnění pohledávky jakoukoli (písemně, emailem) výzvu k plnění? Nebo se uplatněním pohledávky rozumí až právní cesta (platební rozkaz, apod.)? Děkuji, Mirek

ODPOVĚĎ:
Oba novelizační předpisy jsou důsledkem implementace Směrnice EP a Rady č. 2011/7/EU.

Článek 6 Směrnice (novelizace nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) se zabývá nároky věřitele, který má vůči dlužníku pohledávku po splatnosti.
Podle čl. 6 Směrnice tedy platí, že:
„Náhrada nákladů spojených s vymáháním
1. Členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 EUR.
2. Členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.
3. Věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.“

Z uvedeného dle mého názoru vyplývá, že uplatnění pohledávky není vázáno pouze na podání na soud či jinou zákonem předpokládanou výzvu dlužníkovi, ale nárok lze uplatnit byť i v neformální výzvě k zaplacení splatné pohledávky.

Hrubou nespravedlivost obchodních podmínek je nutné vykládat v intencích čl. 7 Směrnice (na což odkazuje i důvodová zpráva k novelizaci obchodního zákoníku, která je součástí vládního návrhu zákona č. 771/0).
Podle čl. 7 platí, že:
„Nespravedlivé smluvní podmínky a praxe
1. Členské státy stanoví, že každá smluvní podmínka či praxe týkající se dne nebo lhůty splatnosti, sazby úroku z prodlení nebo náhrady nákladů spojených s vymáháním je buď nevymahatelná, nebo zakládá nárok na náhradu škody, pokud je hrubě nespravedlivá vůči věřiteli.
Při určení, zda je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli ve smyslu prvního pododstavce, se zváží všechny okolnosti případu, včetně:
a) jakéhokoli hrubého porušení poctivých obchodních zvyklostí v rozporu s dobrou vírou a poctivým jednáním;
b) povahy zboží nebo služby a
c) skutečnosti, zda má dlužník objektivní důvody odchýlit se od zákonné sazby úroku z prodlení, od lhůty splatnosti.
2. Pro účely odstavce 1 se smluvní podmínka či praxe, která vylučuje úrok z prodlení, považuje za hrubě nespravedlivou.
3. Pro účely odstavce 1 se smluvní podmínka či praxe, která vylučuje náhradu nákladů spojených s vymáháním podle článku 6, považuje za hrubě nespravedlivou, neprokáže-li se něco jiného.“

Zjednodušeně tedy lze konstatovat, že pro posouzení, zda konkrétní smluvní ujednání je hrubě nespravedlivé, je pak třeba zkoumat například okolnosti týkající se dodávaného zboží nebo poskytované služby nebo skutečnost, zda jsou dány objektivní důvody od odchýlení se od zákonné sazby úroku z prodlení apod.