Poskytování zdravotní služby lékařem, který už není v lékařské komoře - vadí to?

Pokud ano, podle jakého ustanovení zákona to je možné. Pokud ne, proč a podle jakého ustanovení zákona to nelze. Děkuji, Stanislav

ODPOVĚĎ:
Váš dotaz se týká problému českého zdravotnictví, na který v řadách odborné veřejnosti nepanuje jednotný názor. Na Váš dotaz proto není možné odpovědět odkazem na konkrétní ustanovení některého právního předpisu, nýbrž odpověď je nutno hledat s pomocí výkladu příslušných právních předpisů.

V první řadě je nutné vyjít z § 2/2 a 3 zákona o zdravotních službách, který definuje zdravotní služby tak, že zdravotními službami se rozumí:
a/ poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky, a dále činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky, jsou-li tyto činnosti vykonávány v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče,
b/ konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu, popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytnutí zdravotních služeb prováděné dalším poskytovatelem zdravotních služeb nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si pacient zvolil,
c/ nakládání s tělem zemřelého v rozsahu stanoveném tímto zákonem, včetně převozu těla zemřelého na patologicko-anatomickou pitvu nebo zdravotní pitvu a z patologicko-anatomické pitvy nebo ze zdravotní pitvy prováděné poskytovatelem podle zákona o pohřebnictví,
d/ zdravotnická záchranná služba,
e/ zdravotnická dopravní služba,
f/ přeprava pacientů neodkladné péče, kterou se rozumí jejich přeprava mezi poskytovateli výhradně za podmínek soustavného poskytování neodkladné péče během přepravy,
g/ zdravotní služby v rozsahu činnosti odběrových zařízení nebo tkáňových zařízení podle jiných právních předpisů upravujících postupy pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských orgánů, tkání a buněk,
h/ zdravotní služby v rozsahu činnosti zařízení transfuzní služby nebo krevní banky podle právního předpisu upravujícího výrobu transfuzních přípravků, jejich skladování a výdej,
i/ specifické zdravotní služby podle zákona o specifických zdravotních službách, zdravotní služby podle zákona upravujícího transplantace nebo zákona upravujícího umělé přerušení těhotenství.

Pro zodpovězení Vašeho dotazu je pak nutné se podrobněji zabývat zdravotními službami dle písm. a/ výše, tedy poskytováním zdravotní péče. Zdravotní péčí se dle § 2/4 zákona o zdravotních službách rozumí:
a/ soubor činností a opatření prováděných u fyzických osob za účelem:
1. předcházení, odhalení a odstranění nemoci, vady nebo zdravotního stavu,
2. udržení, obnovení nebo zlepšení zdravotního a funkčního stavu,
3. udržení a prodloužení života a zmírnění utrpení,
4. pomoci při reprodukci a porodu,
5. posuzování zdravotního stavu,

b/ preventivní, diagnostické, léčebné, léčebně rehabilitační, ošetřovatelské nebo jiné zdravotní výkony prováděné zdravotnickými pracovníky za účelem podle písm. a/.

Ze shora uvedeného by bylo možné dovodit, že za zdravotní službu lze považovat takřka jakoukoli lidskou činnost, která se určitým způsobem dotýká zdravotního stavu jiného člověka. Definice zdravotní péče (která může být dle zákona o zdravotních službách poskytována pouze zdravotnickými pracovníky) je totiž takřka všeobjímající. Za zdravotní péči (a tedy i zdravotní službu) by tedy bylo možno považovat např. i zdravotní cvičení, výživové poradenství či jakékoli jiné posouzení cizího zdravotního stavu.
Je však zjevné, že zákonodárce neměl při vymezování pojmů „zdravotní služba“ a „zdravotní péče“ v úmyslu zahrnout do těchto kategorií tak širokou škálu lidských činností. Jinak by totiž bylo nutné dojít k absurdnímu závěru, že trenérem zdravotního cvičení či výživovým poradcem může být pouze zdravotnický pracovník, což je však názor neudržitelný.
Extenzivní výklad pojmů „zdravotní služba“ a „zdravotní péče“ je proto nutné zúžit tak, aby odpovídal logice věci. K tomuto zúžení (tak, aby odpovídalo úmyslu zákonodárce a současné praxi v českém zdravotnictví) nejlépe poslouží výklad těch právních předpisů, které upravují systém vzdělávání lékařů a dalších zdravotnických pracovníků v České republice.

Dle § 11/3 a 4 zákona o zdravotních službách platí, že:
- zdravotní služby lze poskytovat pouze prostřednictvím osob způsobilých k výkonu zdravotnického povolání nebo k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotních služeb;
- personální zabezpečení zdravotních služeb musí odpovídat oborům, druhu a formě poskytované zdravotní péče a zdravotním službám;
- požadavky na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, týkající se odborné, specializované, popřípadě zvláštní odborné způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků a jejich počtu stanoví prováděcí právní předpis.

Konkrétní požadavky na personální zabezpečení poskytování zdravotních služeb stanoví vyhláška o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb.
Co se týče výkonu povolání lékaře, jsou konkrétní kvalifikační požadavky zakotveny v zákoně o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Na tento zákon navazují vyhláška o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů a vyhláška o minimálních požadavcích na studijní programy všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné praktické lékařství. Vzdělávací programy pro jednotlivé lékařské obory jsou v návaznosti na shora uvedené vyhlášky vydávány Ministerstvem zdravotnictví.
Ze shora uvedených právních předpisů lze dovodit, že věcným obsahem zdravotních služeb je aplikace medicíny, jako lékařské vědy a praxe, jak je vyučována na lékařských fakultách v České republice a v systému dalšího specializačního vzdělávání lékařů.

Homeopatie nemůže být považována za zdravotní službu (ve smyslu zákona o zdravotních službách a právních předpisů na něj navazujících), neboť:
- zdravotní služby mohou poskytovat jen kvalifikované osoby,
- za zdravotní služby lze tudíž považovat jen ty činnosti, k jejichž výkonu lze získat kvalifikaci v systému vzdělávání lékařů, který v České republice existuje a funguje na základě shora uvedených právních předpisů.

Jelikož homeopatické léčebné metody nejsou zahrnuty do vzdělávacího zdravotnického systému v České republice, nelze k nim získat odbornou kvalifikaci a nemůže se tudíž jednat o zdravotní službu (ve smyslu zákona o zdravotních službách). Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že homeopatické léčebné metody mohou vykonávat pouze k tomu odborně kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci, kteří však nemohou potřebnou odbornou kvalifikaci v České republice získat (je zjevné, že k tomuto nelogickému závěru úmysl zákonodárce nesměřoval).
Vše shora uvedené lze shrnout tak, že homeopatické léčebné metody nejsou zdravotními službami ve smyslu zákona o zdravotních službách a k jejich aplikaci jsou tudíž oprávněni všichni (nikoli tedy pouze lékaři či jiní zdravotničtí pracovníci).
Je-li homeopatická léčba někým poskytována soustavně, na vlastní odpovědnost, vlastním jménem a za účelem zisku, musí být tato činnost vykonávána jako živnost. Ve vztahu k pacientům musí být postupováno dle § 2636 a násl. občanského zákoníku, který na tomto místě upravuje smlouvu o péči o zdraví. Smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel (kterým nemusí být pouze zdravotnický pracovník, ale i jakákoli jiná osoba, např. tedy poskytovatel homeopatie) vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. Tato péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.

_______________________
Právní předpisy zmiňované v odpovědi:
zákon č. 372/2011 Sb. , o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
vyhláška č. 99/2012 Sb. , o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb
zákon č. 95/2004 Sb. , o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta
vyhláška č. 185/2009 Sb. , o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů
vyhláška č. 187/2009 Sb. , o minimálních požadavcích na studijní programy všeobecné lékařství, zubní lékařství, farmacie a na vzdělávací program všeobecné praktické lékařství
zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
Aktuální znění těchto právních předpisů naleznete zde:
https://portal.gov.cz/app/zakony/