Vyhodnocení svéprávnosti pacienta jiným lékařem než psychiatrem - objektivita takového názoru lékaře

A aby tyto podpisy můj bratr legalizoval, nechal si od začínající mladé lékařky - internistky podepsat potvrzení, že, matka je v současné chvíli orientována v čase i prostoru a je schopna objektivně posoudit předložené listiny k podpisu." Domnívám se, a to je zároveň můj dotaz, zda-li lékař - internista vůbec může dát (posoudit) potvrzení, že, matka je schopna objektivně posoudit předložené listiny k podpisu". Podle mého názoru toto přísluší pouze psychiatrovi nebo psychologovi a proto výše uvedené potvrzení by mělo být neplatné. Je prosím tento můj výklad správný a pokud ano, o jaký paragraf se mohu opřít? Děkuji, Honza

ODPOVĚĎ:
Odpověď na Váš dotaz rozdělím pracovně do 3 částí:
1/ Posouzení orientace pacienta v čase a v prostoru:
Testování a posuzování základních kognitivních funkcí (schopností) pacienta (kam mimo jiné spadá i orientace v čase, prostoru, osobě a situaci) je běžnou součástí poskytování zdravotní (zejména lůžkové) péče. Zdravotničtí pracovníci tímto způsobem v průběhu hospitalizace ověřují vliv poskytované péče či vývoje zdravotního stavu na pacientovy mentální schopnosti.
K prověřování pacientovy orientace v čase a prostoru je tak oprávněn zejména jeho ošetřující lékař (bez ohledu na jeho specializaci), běžně tak činí i ošetřovatelský zdravotnický personál (zdravotní sestry). Zpravidla se tak děje pokládáním jednoduchých otázek, např. : „Jak se jmenujete? “, „Jaký je dnes (24.06.2016) den/měsíc? “, „Kde jste? “ apod.
Pokud tedy lékařka Vašemu bratrovi písemně potvrdila, že byla Vaše matka v určitou dobu orientována v čase a prostoru, neshledávám na tom nic právně závadného, neboť takového posouzení je schopen de facto každý (a to i bez zdravotnického vzdělání).
2/ Posouzení schopnosti porozumět smlouvě:
Není vyloučeno, aby ošetřující lékař (bez ohledu na jeho specializaci) posoudil i schopnost pacienta orientovat se v určitém právním jednání. V tomto ohledu lze odkázat na tzv. detenční řízení (tedy řízení, v jehož rámci rozhoduje soud o tom, zda byl nedobrovolně hospitalizovaný pacient do zdravotnického zařízení umístěn oprávněně či naopak protiprávně), v jehož rámci je ošetřující lékař pacienta oprávněn sdělit soudu, zda je dle jeho odborného názoru pacient schopen úsudku a projevu vlastního přání (jedná se však samozřejmě o poměrně specifický případ, který nelze paušalizovat).

Shora uvedené však nemění nic na tom, že pro relevantní posouzení pacientovi schopnosti orientovat se např. v textu smlouvy je skutečně zapotřebí psychologické/psychiatrické vyšetření. Ve Vámi popsaném případě tak lékařka-internistka mohla dát Vašemu bratrovi nanejvýš jakési dobrozdání, jehož odborná váha však může být snadno zpochybněna. Otázkou zároveň zůstává, zda byla dotyčná lékařka dle vnitřních pravidel nemocnice (jako jejího zaměstnavatele) vůbec oprávněna Vašemu bratrovi takové dobrozdání vydat (to je však okrajovým problémem).
3/ Neplatnost smluv:
Vzhledem k tomu, že Vaše matka podepsala předmětné smlouvy v roce 2009, tedy ještě za účinnosti “starého” Občanského zákoníku, upozorňuji zejména na tato jeho ustanovení:
- § 37/1, dle něhož musel být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak byl neplatný;
- § 38/2, dle něhož byl neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Přestože tedy lze uvažovat o možnosti zpochybnit platnost předmětných smluv, upozorňuji na skutečnost, že posouzení psychických/mentálních schopností Vaší matky je cca 7 let po její smrti prakticky nemožné (tzn. že v případném soudním sporu by se Vám nemuselo podařit prokázat, že Vaše matka nebyla schopna správně posoudit obsah jí podepisovaných smluv).
_______________________
Právní předpisy zmiňované v odpovědi:
zákon č. 40/1964 Sb. , Občanský zákoník