Registrační poplatek u lékaře - musí ho pacient zaplatit?

ODPOVĚĎ:
Úvodem je třeba zdůraznit, že poskytovatel zdravotních služeb nesmí přijmout za péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, vyjma plateb od zdravotních pojišťoven, žádnou jinou úhradu. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, tento zákaz plně reflektuje, když stanoví: „Pojištěnec má právo na poskytnutí hrazených služeb v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, přičemž poskytovatel nesmí za tyto hrazené služby přijmout od pojištěnce žádnou úhradu.“ Tato ošetření či výkony jsou pak
hrazeny ze strany zdravotní pojišťovny.
Mimo tzv. hrazené zdravotní služby ovšem existuje i rozsáhlá oblast zdravotních výkonů, které z veřejného zdravotního pojištění hrazeny nejsou. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v ustanovení § 15 odst. 14 vymezuje, co není ze zdravotního pojištění hrazeno, a to takto:
„Ze zdravotního pojištění se nehradí vyšetření, prohlídky, léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely a zdravotnické prostředky a jiné výkony provedené v osobním zájmu a na žádost fyzických osob nebo v zájmu a na žádost právnických osob, jejichž cílem není zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pojištěnce. Hrazené služby dále nezahrnují vyšetření, prohlídky, léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely a zdravotnické prostředky a jiné zdravotní výkony provedené na dožádání soudu, státního zastupitelství, orgánů státní správy a orgánů Policie České republiky.“
Pravidla přímé úhrady za vyšetření či zprávy pro Policii ČR, orgány sociálně-právní ochrany dětí, Českou správu sociálního zabezpečení a další státní orgány jsou výslovně stanovena v právním předpise, jímž je Cenový předpis Ministerstva zdravotnictví ČR, o regulaci cen poskytovaných zdravotních služeb, který vydává ministerstvo každý rok. Aktuální znění tohoto předpisu (č. 1/2016/DZP) je dostupné na webových stránkách České lékařské komory (a to v sekci „Knihovna zdravotnické legislativy“ -> „Veřejné zdravotní pojištění“).
Za vyšetření a následně vydaná potvrzení o zdravotním stavu, jejichž přímá úhrada není uvedeným cenovým předpisem regulována a nejsou ani hrazena z veřejného zdravotního pojištění zdravotní pojišťovnou, má poskytovatel zdravotních služeb právo vybírat od žadatelů přímou finanční úhradu. Patří sem veškeré administrativní výkony, které si podle zákona hradí ten, kdo si je vyžádal, jakož i další vyšetření, prohlídky
a zdravotní výkony provedené v zájmu fyzických nebo právnických osob, jejichž cílem není zachovat nebo zlepšit zdravotní stav pacienta.
Jedná se nejčastěji o lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti k účasti na zotavovací akci, potvrzení o způsobilosti ke studiu na učilišti, střední škole nebo vysoké škole. Dále do oblasti přímých úhrad spadá vystavení zdravotního průkazu pro práci v potravinářství, potvrzení o zdravotní způsobilosti k výkonu sportu, potvrzení před nástupem do mateřské školy, lékařské potvrzení o zdravotním stavu ke komerčnímu pojištění, potvrzení pro vydání svářečského průkazu, lékařské potvrzení o zdravotním stavu k vydání či prodloužení zbrojního průkazu apod.
Přímou úhradu bez shora zmíněných regulačních pravidel Ministerstva zdravotnictví ČR je možno vyžadovat též za vydávání dalších potvrzení o zdravotním stavu na vlastní žádost pacienta, a to včetně takto vyžádaného potvrzení pro soudy a další státní orgány. Některé právní předpisy výslovně stanoví to, že náklady na posouzení zdravotní způsobilosti hradí žadatel. Jedná se například o zákon o provozu na pozemních komunikacích. Žádný obecně závazný právní předpis nestanoví výši úhrady, kterou za tato potvrzení může poskytovatel zdravotních služeb požadovat. Je tudíž výhradně na poskytovateli, jaký cenový limit pro přímo hrazené služby, které nejsou regulovány cenovými předpisy, zvolí. Při stanovení výše přímé úhrady za nehrazené, resp. cenově neregulované výkony se může lékař jednak inspirovat ve shora uvedeném cenovém předpise, jednak může vycházet z ceny obvykle vyžadované za tyto služby ostatními poskytovateli zdravotních služeb v místě (tj. cenou obvyklou), případně se orientovat podle svého průměrného hodinového výdělku (zisku) vypočteného i na základě plateb od zdravotních pojišťoven.
Obecně lze tedy shrnout, že lékař může cenu za přímo hrazený úkon určit podle toho, jaké má s vyhotovením potvrzení či zprávy časové a materiální náklady. Maximální hranice přímé úhrady zdravotního výkonu je tvořena smluvní cenou, tedy průsečíkem mezi lékařem uplatněnou kalkulací ceny a ochotou pacienta tuto cenu akceptovat. Jediným omezujícím kritériem takto stanovených cen přímo hrazených zdravotních
služeb ( jež je však jen velmi obecné a relativně neurčité) je zákonný požadavek na vyloučení nepřiměřeného majetkového prospěchu. Ten by byl dle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, dán v případě kalkulace ceny služby se započítáním neoprávněných nákladů nebo tehdy, pokud by cena služby byla oproti ceně obvyklé nepřiměřeně vysoká z důvodu zneužití postavení na trhu.
Kromě minimálních požadavků na tvorbu cen přímo hrazených výkonů je poskytovatel při uplatňování přímých úhrad svých služeb povinen dodržovat též další pravidla, která se tvorby cen výkonů přímo netýkají. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. f ) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, stanoví právo pacienta být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje. To znamená, že pokud se poskytovatel zdravotních služeb rozhodne zpoplatnit shora uvedené výkony, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, má povinnost vytvořit ceník těchto úkonů, který je pak pro něj závazný a nelze ho měnit např. individuálně každému pacientovi. S ceníkem lékařských výkonů prováděných na žádost pacienta je třeba pacienta předem prokazatelně seznámit, tzn. nejlépe vyvěšením v ordinaci či čekárně, příp.
jeho uvedením na internetu.
Pro úplnost je třeba upozornit, že samotné přijetí pacienta do péče nelze podmiňovat žádnou platbou vstupního či „registračního“ poplatku. Přestože jsme se v tomto článku věnovali především možnostem a tvorbě cen přímé úhrady zdravotních služeb, závěrem je určitě na místě připomenout, že vydání  jakéhokoliv potvrzení neznamená pouhé  podepsání a orazítkování formuláře lékařem. Každému vydání potvrzení o zdravotním  stavu by mělo vždy předcházet faktické vyšetření pacienta a posouzení jeho zdravotního stavu, zhodnocení zdravotní způsobilosti podle účelu žádosti, a to i na  základě zdravotnické dokumentace. V žádném případě se tudíž nejedná o formalitu. Lékař je odpovědný za odborné závěry ve vydaném potvrzení, a to zcela bez ohledu na způsob jejich úhrady.