Právo pacienta zrušit vyšetření u lékaře (psychiatra) a zůstat tak svéprávný
- Uložil(a): Mgr. Lukáš Mohyla (právník)
- Kategorie: Zdravotnictví, drogy, hygiena
Před několika dny (nyní 11.3.2020) jsem neuváženě zavolal do psychiatrické ambulance a objednal se na vstupní vyšetření. Sestra si ode mě vyžádala odůvodnění žádosti a datum narození. Do psychiatrické ambulance jsme si domluvili sezení na 20.3.2020. V tento moment již o vyšetření nemám zájem.
Rád bych se zeptal, jestli mám podle občanského zákona právo zrušit jej nebo se na něj vůbec nedostavit. Jsem plně svéprávný občan ČR, a rád bych tak zůstal. Děkuji za posouzení. S pozdravem Alex.
ODPOVĚĎ:
Takové právo samozřejmě máte, a to i přesto, že toto právo není výslovně zakotveno v žádném právním předpise.
Případ objednání k lékařskému vyšetření je zcela totožný s jinými případy objednávky služeb v běžném životě. Není tudíž rozhodné, zda jste se objednal ke kadeřníkovi, finančnímu poradci, opraváři mobilních telefonů či například psychiatrovi. Pakliže jste ztratil zájem o objednanou službu (zde o ambulantní psychiatrické vyšetření), můžete samozřejmě do psychiatrické ambulance zatelefonovat a sjednanou schůzku zrušit (v tomto ohledu se psychiatrická ambulance nijak neliší od jiných poskytovatelů služeb).
Lze Vám samozřejmě doporučit, abyste do psychiatrické ambulance zatelefonoval a sjednanou schůzku zrušil, a to ryze z důvodu slušnosti. Pakliže byste sjednanou schůzku nezrušil, byla by pro Vás v psychiatrické ambulanci na sjednaný čas rezervována kapacita, která by nebyla naplněna. Pokud sjednanou schůzku zrušíte, bude se moci na tento čas objednat jiný pacient.
Mírně nad rámec Vašeho dotazu se ještě stručně vyjádřím k Vaší poznámce o zachování Vaší svéprávnosti. Přestože neznám Váš zdravotní stav, domnívám se, že Vaše obava z omezení svéprávnosti je zbytečná.
V první řadě je nutné si uvědomit, že občanský zákoník zná kromě omezení svéprávnosti i jiné – mírnější – prostředky. Jde o předběžné prohlášení (§ 38 a násl. občanského zákoníku), nápomoc při rozhodování (§ 45 a násl. občanského zákoníku) a zastoupení členem domácnosti (§ 49 a násl. občanského zákoníku).
Omezení svéprávnosti (§ 55 a násl. občanského zákoníku) přichází v úvahu až tehdy, pokud by žádný z výše vyjmenovaných institutů nepostačoval. Pro omezení svéprávnosti člověka musí být splněny tyto zákonné podmínky:
„K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. “ (jak to vyplývá z § 55 občanského zákoníku).
O omezení svéprávnosti člověka pak nerozhoduje lékař (a to ani psychiatr), nýbrž vždy pouze soud (§ 56/1 občanského zákoníku).
_____________________
Právní předpisy zmiňované v odpovědi:
zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník
Štítky: