Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 3800/2009 z 20.12.2011 ve věci škody způsobené spadlým stromem

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. P. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Jurčíkem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Dlouhá tř. 65, proti žalovaným: 1) Správa silnic Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě Přívoze, Úprkova 795/1, IČ: 00095711, zastoupený JUDr. Markem Křížem, Ph. D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Karola Sliwky 32/2, 2) obec Horní Suchá , se sídlem úřadu v Horní Suché, Sportovní 3/2, IČ: 00575917, zastoupená JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově Městě, Hlavní třída 65, o náhradu škody 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 87/2005, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2009, č. j. 42 Co 701/2008-222, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2009, č. j. 42 Co 701/2008-222, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 31.250,- Kč s příslušenstvím se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.397,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Jurčíka, advokáta se sídlem v Havířově Městě.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 2. 2008, č. j. 16 C 87/2005-157, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci částku 25.000,- Kč s úroky z prodlení, pokud se žalobce domáhal dalšího plnění proti oběma žalovaným, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 11. 2004 strom rostoucí na kraji silnice III. třídy v obci Horní Suchá padl na vozidlo žalobce projíždějící po silnici a způsobil mu škodu ve výši 75.000,- Kč. Pozemek, na němž došlo k nehodě, je ve vlastnictví Moravskoslezského kraje. Soud podle § 2 zákona č. 183/2000 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších změn, a § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn, dovodil, že místo nehody je mimo zastavěné území obce, nebylo určeno k zástavbě a nejednalo se ani o průjezdní úsek silnice ve smyslu § 8 zákona č. 13/1997 Sb. Silniční vegetace je tedy ve smyslu § 13 tohoto zákona příslušenstvím silnice a ve sporu je pasivně legitimována první žalovaná, která vykonávala správu této nemovitosti, nikoliv druhá žalovaná (obec). Příčinou pádu stromu byla kombinace bořivého větru s podmáčením okolního terénu, zapříčiněným ne zcela funkčním odvodňovacím příkopem, a s narušeným kořenovým systémem stromu; k narušení došlo při údržbě silnice prováděné první žalovanou. První žalovaná prováděla prohlídky a údržbu silnice uloženou zákonem, porušila však prevenční povinnost při údržbě silniční vegetace. Soud dospěl k závěru, že první žalovaná nese odpovědnost za škodu, která byla žalobci způsobena pádem stromu, avšak i žalobce porušil prevenční povinnost, když ve vichřici nezastavil vozidlo na bezpečném místě a nevyčkal konce vichřice, a škoda byla způsobena též vyšší mocí (vichřicí). Uzavřel proto, že první žalovaná a žalobce za škodu odpovídají každý z jedné třetiny a jedna třetina připadá na následky vichřice. Žalobu proti druhé žalované zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Co 701/2008-222, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, v zamítavém výroku jej potvrdil co do částky 18.750,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku jej v tomto výroku změnil tak, že první žalované uložil povinnost zaplatit žalobci další částku 31.250,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění a částečném zopakování dokazování vzal za prokázané, že podle územního plánu obce Horní Suchá se místo nehody nachází mimo zastavěné území a pozemek není určen k zástavbě. Převážnou příčinou pádu stromu (ze 75 %) bylo nevhodné podmáčené stanoviště stromu a jeho špatný a neudržovaný stav (neupravovaná koruna neměla adekvátní kotvení v poškozeném kořenovém systému), silný vítr byl až druhotný. První žalovaná, která měla povinnost udržovat komunikaci, neprováděla řádně údržbu silniční vegetace, nechala růst strom na nevhodném stanovišti, neupravovala jeho korunu a při údržbě příkopu byl narušen jeho kořenový systém, čímž porušila povinnosti dané zákonem č. 13/1997 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že první žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobci, na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady spoluodpovědnosti žalobce za vznik škody, neboť evidentně nešlo o situaci hromadného vyvracení stromů a žalobce nemohl předpokládat, že v bezprostřední blízkosti silnice, po níž jel, se nachází strom, jehož statická stabilita je vážně narušena a nárazem větru může dojít k jeho vyvrácení. V souladu s výsledky znaleckého dokazování dovodil odpovědnost první žalované za škodu v rozsahu 75 %, neboť v tomto rozsahu byla škoda způsobena její nedostatečnou péčí o silniční vegetaci a o stav stromu, ve zbylém rozsahu byla škoda způsobena nepříznivou povětrnostní situací.

Proti tomuto rozsudku podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil skutkový stav a nesprávně vyložil zákon č. 13/1997 Sb. Byl sice proveden důkaz územním plánem obce, avšak ze sdělení stavebního úřadu vyplývá, že v místě dopravní nehody se nacházejí starší rodinné domy, a z toho dovolatelka dovozuje, že nehoda se stala v místě fakticky souvisle zastavěném ve smyslu § 4 prováděcí vyhlášky č. 104/1997 Sb. k zákonu č. 13/1994 Sb., takže za škodu vzniklou pádem stromu odpovídá obec, tj. druhá žalovaná. Odvolacímu soudu vytýká, že rozsah odpovědnosti správce komunikace za silniční stromoví stanovil široce, bez možnosti vyvinit se prováděním pravidelných kontrol. Poukazuje dále na to, že usnesení o přistoupení druhé žalované do řízení bylo vydáno až po vydání rozsudku prvního stupně, a odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil rozsah podaných odvolání, neboť svým odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy i zamítavý výrok vůči druhé žalované, který odvolací soud nechal nedotčen. V rozsudku odvolacího soudu není jasně vymezeno, zda a jak se mění výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání přisvědčil námitkám dovolatelky ohledně výroků o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a dovolatelkou a uvedl, že k vyvinění toho, kdo odpovídá za škodu způsobenou pádem stromu do vozovky, nestačí tvrzení o prováděné kontrole z jedoucího vozidla.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je částečně přípustné, není důvodné.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 1. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše přiznané náhrady, neboť odvolací soud posoudil otázku spoluodpovědnosti žalobce za vzniklou škodu odlišně od soudu prvního stupně. V tomto rozsahu se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Proti závěru odvolacího soudu ve vztahu ke otázce spoluzavinění žalobce (§ 441 obč. zák.) dovolatelka žádné námitky skutkové či právní nevznáší a dovolací důvody neuplatňuje.

Ve zbývajícím rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen, se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno s instrukcemi ohledně dokazování, nikoli se závazným právním názorem.

Dovolací soud při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na závěru, že padlý strom byl jako silniční vegetace ve smyslu § 13 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb. příslušenstvím silnice ve vlastnictví kraje, místo nehody nebylo průjezdním úsekem silnice, a první žalovaná jako vlastníkem pověřený správce odpovídá za údržbu silniční vegetace, a tedy i za škodu způsobenou žalobci. Tento závěr učinily soudy obou stupňů na základě zjištění obsahu schválené územně plánovací dokumentace v souladu s § 8 odst. 2 uvedeného zákona. Podle tohoto ustanovení se při rozhodování o tom, zda se jedná či nejedná o průjezdní úsek silnice, vychází ze schválené územně plánovací dokumentace a v případě, že není pořízena, se vychází z rozhodnutí příslušného stavebního úřadu vydaného na návrh oprávněné osoby podle tohoto ustanovení. Při určování hranic průjezdního úseku silnice tedy není podstatné, zda území je či není fakticky zastavěno, jak namítá dovolatelka, ale jak jsou hranice vymezeny územně plánovací dokumentací a - pokud by nebyla pořízena - rozhodnutím příslušného stavebního úřadu. Tento závěr je v souladu i s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 7 A 46/2001, na nějž dovolatelka opakovaně poukazuje. Vzhledem k tomu, že obec Horní Suchá měla schválenou územně plánovací dokumentaci, podle níž byl charakter ,místa nehody posouzen, z hlediska určení subjektu odpovědného za způsobenou škodu nelze závěru odvolacího soudu vytknout pochybení, a řešení této otázky tedy nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Pokud jde o námitku týkající se možnosti se vyvinit, odvolací soud se podrobně zabýval tím, zda a do jaké míry došlo či nedošlo ze strany první žalované k porušení jejích právních povinností, a dovodil, že první žalovaná porušila své povinnosti, neboť při údržbě silniční vegetace v daném úseku nepostupovala správně (zejména když narušila kořenový systém stromu a neupravovala jeho korunu). Tím se soud vyrovnal i s námitkami první žalované, že péči o silniční vegetaci nezanedbala a škodu nezavinila. Zavinění ve formě nevědomé nedbalosti je presumováno (§ 420 odst. 1, 3 obč. zák.) a nejedná se zde o liberační důvody podle zákona č. 13/1997 Sb., jak je naznačeno v dovolání.

Dovolatelka namítá též vady řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně jednal s druhou žalovanou jako s účastníkem řízení, zatímco usnesení o připuštění přistoupení druhé žalované do řízení vydal až po vydání rozsudku ve věci samé, a že odvolací soud z podnětu odvolání první žalované proti vyhovujícímu výroku nepřezkoumal též zamítavý výrok ve vztahu k druhé žalované. Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případná procesní pochybení nejsou samy o sobě dovolacím důvodem, pokud nejde o takové vady řízení, jež jsou způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítané vady, týkající se vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemají vliv na správnost rozhodnutí ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou ve věci samé, nehledě k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se nárokem žalobce zabýval z hlediska odpovědnosti obou žalovaných a v této otázce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědném subjektu. Námitka dovolatelky, že odvolací soud pominul důkaz sdělením stavebního úřadu, není důvodná, neboť z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplývá, že odvolací soud tento důkaz při jednání provedl a při rozhodnutí z něj též vycházel.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s .ř.), není důvodné; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.).

Ve zbývajícím rozsahu, v němž se přípustnost dovolání řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 18.750,- Kč, není přípustné, neboť dovolatelka není k podání dovolání v tomto rozsahu subjektivně oprávněna, když zamítavým výrokem bylo jejímu návrhu vyhověno.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněný pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání první žalované v rozsahu, v němž dovolání není přípustné, odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud uložil v dovolacím řízení neúspěšné první žalované povinnost zaplatit žalobci náklady na vyjádření k dovolání sestávající z odměny v částce 9.197,50 Kč (určené podle ust. § 3 odst. 1 bod 4., § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaokrouhlené podle ust. § 16 odst. 2 této vyhlášky, snížené na polovinu podle ust. § 18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn. Druhé žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. prosince 2011 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu