Nahlížení do správních spisů a svobodný přístup k informacím - informace, žádost, kopie ze spisu

Do jeho přijetí chyběl právní předpis realizující čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina základních práv a svobod"),1) podle něhož je právo na informace zaručeno. Každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace, kromě případů stanovených zákonem; státní orgány a územní samosprávné celky jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.

Smyslem zákona je tudíž zajistit právo veřejnosti na informace, které mají k dispozici státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány, veřejné instituce a další zákonem stanovené subjekty. Tyto povinné subjekty jsou zákonem zavázány především k tomu, aby zveřejňovaly základní a standardní informace o své činnosti, a to tak, aby byly obecně přístupné. Ostatní informace, které mají k dispozici, vydají povinné subjekty na základě žádosti.2)

NEGATIVNÍ VYMEZENÍ ROZSAHU PŮSOBNOSTI ZÁKONA

Právo na svobodný přístup k informacím však není bezbřehé. Sám zákon o svobodném přístupu k informacím stanoví několik limitů. První z nich je uveden v § 2 odst. 3 tohoto zákona, který říká, že se zákon nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon3) upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Povinný subjekt dále neposkytne informace, je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup (§ 7), informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Povinný subjekt dále neposkytne informaci, pokud je tato obchodním tajemstvím.

Další limit práva na informace obsahuje § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se například vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, nebo jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak; to platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím.

Jak již bylo uvedeno, jedním z limitů je i to, že zákon o svobodném přístupu k informacím se nevztahuje na poskytování informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací.

Zvláštních zákonů, které modifikují § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, je mnohem více, než naznačuje poznámka pod čarou k tomuto ustanovení. Jejich společným znakem je, že nepředstavují komplexní úpravu práva na svobodný přístup k informacím, neboť upravují pouze dílčí odchylky v rozsahu či způsobu poskytování informací v jednotlivých oblastech veřejné správy. Jako takové nejsou schopny plně nahradit zákon o svobodném přístupu k informacím a pouze jej v některých situacích doplňují nebo modifikují. Nejčastěji upravují odchylky ve hmotném právu na informace a proces vyřizování žádosti o informace přenechávají zákonu o svobodném přístupu k informacím.

Tyto zákony obvykle upravují určitou konkrétní věcnou oblast, která s poskytováním informací sama o sobě nesouvisí, ale z nejrůznějších důvodů je do ní zapojeno zvláštní ustanovení o poskytování informací. V zásadě lze konstatovat, že všechna tato ustanovení se použijí jako zvláštní přednostně v rozsahu, kde upravují odchylky od zákona o svobodném přístupu k informacím, a tento zákon se použije podpůrně na všechny zbývající aspekty přístupu k informacím, které zvláštní ustanovení neřeší. Pouze některá ustanovení zvláštních zákonů skutečně modifikují poskytování informací ve své oblasti.4)

Sám zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu o svobodném přístupu k informacím uvedl, že tento zákon se nevztahuje na postup povinných subjektů při poskytování informací, pokud je upraven zvláštními právními předpisy. Tím se zákon dostává do polohy obecného předpisu, který bude aplikován pouze v případě neexistence speciální právní úpravy postupu poskytování informací.5)
VZTAH MEZI ZÁKONY

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") je, pokud jde o procesní stránku věci, pouze podpůrným předpisem ve smyslu § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.6) Správní řád však také obsahuje omezující § 38, který říká, že účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do spisu, a to i v případě, že je rozhodnutí ve věci již v právní moci. Jiným osobám správní orgán umožní nahlédnout do spisu, prokážou-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, případně dalších dotčených osob nebo veřejný zájem. Toto ustanovení je naopak zvláštní vůči obecnému přístupu k informacím podle zákona o svobodném přístupu k informacím.7)

To potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR, podle něhož je informací podle zvláštního předpisu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nutno rozumět jiné právní předpisy o poskytování informací, nikoli však správní řád. Ustanovení § 38 správního řádu o nahlížení do spisů však bezesporu slouží k získání informací o správním spisu či jeho části pro účastníky řízení, jejich zástupce či pro jiné osoby. Ačkoli (jak je to obvyklé) má správní řád povahu obecného právního předpisu ve vztahu ke zvláštním předpisům upravujícím správní řízení, § 38 správního řádu je ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím naopak zvláštním ustanovením. Podle tohoto názoru Nejvyššího správního soudu ČR tedy v případech, na které se vztahuje § 38 správního řádu, nelze aplikovat zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o svobodném přístupu k informacím je tedy obecnou úpravou pro poskytování informací správními orgány, správní řád pak obsahuje zvláštní úpravu týkající se poskytování informací ze spisu vedeného v jeho právním rámci, kterou je třeba aplikovat přednostně.8)

Ostatně § 38 odst. 4 správního řádu také nepředpokládá, že by části spisu byly zasílány poštou. Podle správního řádu je nahlížení do spisu navíc úkonem, který podléhá zákonem přesně stanovenému postupu. Vzhledem k tomu, že právo nahlížet do spisu mají ve správním řádu jen taxativně vyjmenované osoby, je nutné osobu do spisu nahlížející jednoznačně identifikovat. Je také nutné o úkonu učinit záznam, a to podle § 15 odst. 19) a § 18 odst. 110) správního řádu, což by v případě zasílání poštou nebylo reálně možné.

Právo účastníka řízení nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy (fotokopie) vychází ze základních zásad správního řízení a je časově neomezené. Účastníci řízení nejsou povinni, na rozdíl od jiných osob uvedených například v § 38 odst. 2 správního řádu, prokazovat odůvodněnost svého požadavku. Současně ovšem platí, že právo na poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím není absolutní, ale může být omezeno, přičemž takové omezení musí být založeno zákonem. Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 1 stanoví základní podmínky, za nichž jsou informace poskytovány a který se co do forem poskytování informací rovněž neomezuje jen na nahlédnutí do spisu, přičemž tohoto práva může využít každá fyzická nebo právnická osoba. Rozdíl mezi jednotlivými instituty lze spatřovat v tom, že nahlížení do spisů ve správním řízení není realizací hmotného práva, nýbrž práva procesního; úprava obsažená ve správním řádu se totiž vztahuje pouze na situaci "fyzického" nahlížení do spisu.

Pokud však žadatel s odkazem na zákon o svobodném přístupu k informacím požádá o poskytnutí informací obsažených ve správním spisu jinou formou než nahlédnutím (poskytnutím kopie listin, ve spisu obsažených, sdělením konkrétního údaje apod.), je na místě aplikovat zákon upravující "právo na informace", tedy postup dle citovaného zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť správní řád jiné formy poskytování informací neupravuje. Právo na informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím tak lze označit za prostředek realizace hmotného práva, přičemž z ničeho nelze dovodit, že jej nemůže využít také účastník řízení, z něhož má být informace poskytnuta. Předpokladem pro postup dle zákona o svobodném přístupu k informacím je skutečnost, že žadatel přesně specifikuje požadovanou informaci, prokáže odůvodněnost svého požadavku a správní orgán jako povinný subjekt rozhodne, v jakém rozsahu předmětnou informaci poskytne. Ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba za jedinou právní úpravu, která má před tímto zákonem přednost, považovat takovou, která upravuje poskytování informací komplexně.11)

Zákon o svobodném přístupu k informacím zajišťuje provedení práva zaručeného Listinou základních práv a svobod a představuje obecnou normu, což nevylučuje, aby byly určité otázky pro vymezený okruh právních vztahů a subjektů řešeny v jiných právních předpisech, např. v § 38 správního řádu jako v posuzované věci.12)

ŽÁDOST O INFORMACE ZE SPRÁVNÍHO SPISU

Navzdory zdánlivě jasnému vztahu lidé často žádají informace a kopie ze spisu na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Argumentují především tím, že nahlížení do spisu a poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou dva rozdílné procesy. V daném případě se nejedná o nahlížení do spisu, ale jedná se jednoznačně o žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nahlížení do spisu a poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím nelze podle jejich argumentace zaměňovat. Fyzické nahlížení do celého spisu je jiným právem a jiným druhem poskytování informací než poskytnutí kopií požadovaných dokumentů. Pokud by žadatel žádal o nahlédnutí do spisu, případně s tímto právem spojeného pořízení výpisů, opisů či kopií, a splnil k tomu podmínky vyžadované příslušnými procesními předpisy, měl by právo na přístup a práci s úplným obsahem spisu (snad kromě protokolu o hlasování) včetně mnoha informací, které by postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím získat nemohl (např. některé osobní údaje, obchodní tajemství, majetkové poměry, informace chráněné právy duševního vlastnictví aj.).

Žadatelé o informace dále argumentují tím, že většina informací veřejné správy je obsažena ve správních spisech a v § 7 až § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím není správní řízení uvedeno jako důvod pro odepření informací, na rozdíl např. od řízení trestního či soudního. Vyloučení poskytování informací ze správního spisu by však muselo být učiněno výslovným ustanovením zákona a z materiálně nezbytných důvodů ve smyslu práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Zákon o svobodném přístupu k informacím i komunitární právo prolamují princip neveřejného správního řízení směrem k principu obecné publicity veřejné správy. Jak bylo již judikováno, správní řád je vůči zákonu o informacích lex specialis jen v případě žádosti o nahlédnutí do spisu, nikoli když o výkon tohoto práva požádá osoba, jíž takové právo nesvědčí a ani se ho nedomáhá. V opačném případě by nebyl naplněn čl. 17 odst. 5 Listiny, neboť správní orgány by rozhodovaly, zda jde ještě o "obecné informace", nebo již o dostatečně konkrétní údaje, které nemohou žadateli poskytnout.13)

VYŘÍZENÍ ŽÁDOSTI

Pokud se žadatel nedomáhá přímo práva nahlédnout do spisu, nelze žádost o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím rekvalifikovat na žádost o nahlédnutí do spisu jen proto, že se jedná o správní spis a poskytnutí kopií z něho. Je sice pravda, že s právem nahlížet do spisu se pojí i právo na kopie spisu, to však neznamená, že by se toto právo překrývalo, či vylučovalo s právem na informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím.14)

Z § 38 správního řádu vyplývá, že účastníci řízení a jejich zástupci (v některých případech - a to prokáže-li odůvodněnost svého požadavku i jiná osoba) mohou získat informace o řízení před správními orgány nahlížením do spisu. Citované ustanovení zároveň upravuje maximální možnou šíři tohoto oprávnění, tj. právo nahlížet do spisu v celém jeho rozsahu s výjimkou protokolu o hlasování, a aniž by nahlížející osoba musela jakkoliv specifikovat obsah informací, které hodlá ve spisu nalézt. V takto široce koncipovaném oprávnění přístupu ke spisu § 38 správního řádu vylučuje aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento závěr ovšem nemůže vyloučit užší přístup (podle zákona o svobodném přístupu k informacím) k informacím obsaženým ve spisu o správním řízení, není-li poskytnutí požadované informace zákonem omezeno.

Skutečnost, že správní orgány nepovažují žadatele o informace za osobu, jež by byla oprávněna k nahlédnutí do správního spisu a k pořizování výpisů z tohoto spisu, tedy vůbec neznamená, že by byla vyloučena možnost požádat o poskytnutí informací (včetně poskytnutí kopií příslušných listin nacházejících se ve spisu) dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Obě úpravy vedle sebe obstojí, neboť upravují odlišné situace, a to pro odlišný okruh oprávněných osob. Ti, kdo náležejí do okruhu osob vymezených v § 38 správního řádu, mají v zásadě nárok na neomezený přístup do správního spisu, což ovšem nevylučuje obecné ústavní právo na přístup k informacím z tohoto spisu, které svědčí za podmínek upravených zákonem o svobodném přístupu k informacím každé fyzické či právnické osobě (§ 3 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Toto právo na informace ovšem může být, na rozdíl od práva účastníka řízení či jiné oprávněné osoby dle § 38 správního řádu, zcela nebo zčásti omezeno, a to z důvodů zákonem o svobodném přístupu k informacím vymezených, v takovém případě ovšem platí, tak jako u každé jiné žádosti o informace, povinnost správního orgánu vydat o odepření těchto informací správní rozhodnutí, v němž budou tyto důvody konkrétně uvedeny.15)

Povinný subjekt musí přísně rozlišit právo na informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, které je svou povahou právem hmotným a právem na nahlížení do spisu, které je naopak právem procesním, jejichž různost je zřejmá i z toho pohledu, že pro právo na informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím platí omezení v § 7 až § 11 tohoto zákona, zatímco naopak pro žadatele o nahlédnutí do spisu žádná omezení neplatí, a to včetně otázky osobních údajů, informací o soukromí fyzických osob a obchodního tajemství.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že povinný subjekt musí především vyzvat žadatele o informace k upřesnění žádosti. Poté posoudí, zda se jedná o žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím a zda lze takové žádosti vyhovět (např. v případě žádosti o poskytnutí informací obecnějšího charakteru, byť i z jmenovitě označených správních řízení, o lhůtách vyřízení, v kolika případech bylo žádostem vyhověno apod.), či zda žádost měla být podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím zamítnuta s tím, že se na daný případ vztahuje jiné zákonné ustanovení (ustanovení jiného právního předpisu), anebo zda měl být učiněn závěr, že se (se zřetelem na obsah žádosti) o žádost ve smyslu § 13 zákona o svobodném přístupu k informacím vůbec nejedná.

Postup podle § 38 správního řádu o nahlížení do spisů připadá v úvahu v těch případech, kdy žadatel skutečně požaduje získání informací prostřednictvím nahlížení do spisu ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Pokud však takový postup nevolí a výslovně se dovolává postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím, není důvod jeho žádost odmítnout s poukazem na speciální právní úpravu uvedenou v § 38 odst. 2 správního řádu.16)

Nevyplývá-li ze žádosti zcela jasně, zda se žadatel domáhá poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím nebo zda hodlá nahlížet do spisu v režimu § 38 správního řádu, povinný subjekt musí požádat o upřesnění žádosti. Potvrdí-li žadatel, že se jedná o žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím, není možné jeho žádost odmítnout s poukazem na speciální právní úpravu § 38 správního řádu. Povinný subjekt pouze posoudí, zda se žadatel nedomáhal poskytnutí takových informací, které povinný subjekt není ve smyslu příslušných ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím povinen poskytnout.

POSKYTNUTÍ KOPIE ZE SPRÁVNÍHO SPISU

Tím, že je zákon o svobodném přístupu k informacím realizací čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, musí jeho výklad v zájmu ústavní konformity podléhat všem zásadám, kterými se řídí obecně výklad ústavně chráněných základních práv. Je proto nutné zvolit takový výklad pojmu "informace", který ve svých důsledcích fakticky nezužuje rozsah ústavně zaručených práv, protože v opačném případě by se orgán aplikující právo dostal do rozporu jednak s obecnou zásadou výkladu ve prospěch práv a svobod a jednak do rozporu s příkazem šetření smyslu práv a nezneužívání možných omezení, který je obsažen v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Zákon o svobodném přístupu k informacím se vztahuje na poskytování informací, které jsou v působnosti povinného subjektu (§ 2 odst. 1). Zpočátku neobsahoval tento zákon žádnou definici pojmu "informace". Tak tomu bylo až do 22. března 2006, než vstoupil v účinnost zákon č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Dnem 23. 3. 2006 vstoupil v účinnost výše citovaný zákon č. 61/2006 Sb., kterým byla do zákona o svobodném přístupu k informacím vtělena definice pojmu informace. Dle § 3 odst. 3 tohoto zákona se tak informací pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo zvukového, obrazového nebo audiovizuálního záznamu. V důvodové zprávě k zákonu č. 61/2006 Sb.17) se uvádí, že definice pojmu informace se do zákona o svobodném přístupu k informacím zapracovává z důvodu nutnosti transpozice pojmu "dokument" obsaženém ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru. Lze tedy říci, že záměrem zákonodárce jednoznačně bylo, aby "informace" v pojetí zákona o svobodném přístupu k informacím byla totožná s pojmem "dokument" v transponované směrnici. Dokument je v čl. 2 odst. 3 směrnice 2003/98/ES definován jako a) obsah na jakémkoli nosiči (psaný či tištěný na papíře či uložený v elektronické formě nebo jako zvuková, vizuální nebo audiovizuální nahrávka); b) jakákoli část takového obsahu. Směrnice sice neobsahuje závazek umožnit opakované použití dokumentů, když rozhodnutí o povolení nebo povinnosti opakovaného použití závisí na členských státech nebo příslušném subjektu veřejného sektoru, pokud však tak stát rozhodne (jak to učinila Česká republika zákonem o svobodném přístupu k informacím), je tato směrnice na příslušnou oblast aplikovatelná.

Poskytováním informací je především poskytování jejich obsahu (tedy zpravidla textu). Dle § 4 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím se informace poskytuje ve formátu dle obsahu žádosti. Jestliže tedy žadatel požádá o poskytnutí informace prostřednictvím kopií, nelze dospět k jinému výkladu, než že požaduje jejich poskytnutí v písemné formě. Povinný subjekt samozřejmě může poskytnout informaci přepsáním textu mechanickými psacími prostředky či ručně, avšak jen za předpokladu, že by takto přepsal celý text předmětného dokumentu. Tento alternativní postup se však samozřejmě jeví jako krajně nehospodárný.

Právo na informace se řadí mezi politická práva jednotlivců. Jeho smyslem je kontrola činnosti veřejné správy (respektive tzv. povinných osob), mimo jiné též kontrola vynakládání veřejných prostředků a hospodaření s veřejným majetkem. Požádá-li žadatel o poskytnutí kopií dokumentu, má tím na mysli poskytnutí celého textového obsahu. Pokud by povinný subjekt selektoval údaje, které hodlá předat, poskytne tak neoprávněně pouze část požadovaných informací. Povinný subjekt není oprávněn sám posoudit, které informace jsou podstatné. Takové "poskytnutí informace" by tedy pochopitelně šlo proti účelu zákona o svobodném přístupu k informacím; nelze proto vůbec hovořit o řádné aplikaci zákona, ale spíše o jeho obcházení.18)

Tento závěr však neplatí absolutně. Jak již bylo uvedeno výše, zákon o svobodném přístupu k informacím sám uvádí údaje, které není povinný subjekt oprávněn poskytnout. Případný důvod pro odepření poskytnutí pouze některých údajů uvedených např. na požadované listině však nemůže být důvodem k odepření poskytnutí kopie celé této listiny, ale pouze důvodem k vyloučení právě těch údajů, na něž se zákonná výjimka z poskytování informací vztahuje. Pokud tedy taková listina obsahuje např. osobní údaje ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, je povinností správního orgánu, nejsou-li jiné zákonné důvody k jejímu odepření, kopii takové listiny žadateli poskytnout, ovšem v anonymizované podobě, tedy v podobě, kde budou na listině uvedené osobní údaje znečitelněny.19)

Poznámky:

1) Článek 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

2) Poradce č. 3/2008, Zákon o svobodném přístupu k informacím s komentářem, str. 10.

3) Například zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.

4) Korbel, F. a kol.: Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář. Praha 2005, str. 78.

5) Důvodová zpráva k návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím. Sněmovní tisk 16/0.

6) Ustanovení § 20 odst. 4:

Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu podle tohoto zákona:

a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti,

b) pro odvolací řízení a

c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení

ustanovení správního řádu;17) dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.

7) Korbel, F. a kol.: Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář. Praha 2005, str. 80 a násl.

8) Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, čj. 5 A 158/2001-100.

9) Jednotlivé úkony v řízení se činí písemně, pokud zákon nestanoví jinak, nebo pokud to nevylučuje povaha věci. Jednotlivé sdělení v průběhu řízení lze vůči přítomnému účastníku řízení učinit ústně, pokud ten na písemné formě netrvá. Obsah úkonů prováděných jinou než písemnou formou se poznamená do spisu, nestanoví-li zákon jinak.

10) O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.

11) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 12. 2006, čj. 5 As 3/2006-70.

12) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 3. 2008, čj. 3 As 13/2007-75.

13) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 9. 2008, čj. 6 As 52/2007-80.

14) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 9. 2008, čj. 6 As 52/2007-80.

15) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 3. 2008, čj. 3 As 13/2007-75.

16) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15. 9. 2008, čj. 6 As 52/2007-80.

17) Sněmovní tisk č. 991, vládní návrh zákona ze dne 11. 5. 2005.

18) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 17/2008-67.

19) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 28. 3. 2008, čj. 3 As 13/2007-75.

Václav Bartík
Eva Janečková

Zdroj: pravniradce.ihned.cz, 18.11.2009