Dědické kategorie, pravidla pro dědění
- Uložil(a): MUDr. Zbyněk Mlčoch (admin)
- Kategorie: Znění, výňatky, definice, texty
- Zveřejněno: 29. listopad 2010
Stránka pojednává o základních čtyřech dědických skupinách (kategoriích). Uvádí kdo do které kategorie spadá a jaká jsou pravidla pro dědění.
- Dědění podle zákona - 1. skupina (kategorie)
(1) V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem.
(2) Nedědí-li některé dítě (potomek), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Nejjednodušší situací, jaká může nastat, je stav, kdy rodinu tvoří dva rodiče a dvě dospělé děti, nejsou mezi nimi žádné rozpory, děti byly vychované ve svornosti a v průběhu života dostávaly od svých rodičů cenné věci (dům, auto, vkladní knížku...) rovným dílem. Zemře jeden z rodičů. K dědění bude povolán druhý rodič (manžel nebo registrovaný partner) a obě děti. Mezi tyto tři osoby bude dědictví rozděleno rovným dílem, tedy každému třetina.
(2) Nedědí-li některé dítě (potomek), nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Nejjednodušší situací, jaká může nastat, je stav, kdy rodinu tvoří dva rodiče a dvě dospělé děti, nejsou mezi nimi žádné rozpory, děti byly vychované ve svornosti a v průběhu života dostávaly od svých rodičů cenné věci (dům, auto, vkladní knížku...) rovným dílem. Zemře jeden z rodičů. K dědění bude povolán druhý rodič (manžel nebo registrovaný partner) a obě děti. Mezi tyto tři osoby bude dědictví rozděleno rovným dílem, tedy každému třetina.
Jestliže nastane situace, kdy některé dítě nebude dědicem, bude jeho podíl rozdělen mezi jeho potomky (tj. mezi děti; nemá-li děti tak mezi vnuky).
Příklad: Otec Pavel zemřel. Za svého života vstoupil do dvou manželství (první manželka Petra, druhá manželka Sára) a zplodil tři manželské děti (Janu, Filipa, Michala) a jedno nemanželské (Antonína). Má čtyři vnoučata (Terezu, Šimona, Radka, Žanetu). Svého syna Michala přežil o deset let. Michal měl dceru Terezu.
1. V tomto modelovém příkladu bude druhé manželství trvat v době smrti zůstavitele a tak manželka Sára bude povolána jako jeden ze zákonných dědiců v první dědické skupině. Bývalá manželka Petra nemá žádný nárok na jakýkoliv majetek z dědictví (stejně by tomu bylo i v případě, že by Sára byla v době smrti zůstavitele bývalou manželkou). Ze zákona v této skupině také nedědí druh/družka zůstavitele – druh/družka mohou dědit jedině jako závětní dědici).
2. K dědění budou povolány tyto žijící děti – Jana, Filip, Antonín. To, zda potomek pochází z volného svazku (nemanželského vztahu) nehraje žádnou roli. Má stejné povinnosti vůči svému rodiči a stejná práva při projednávání dědictví jako děti manželské.
3. K dědění budou povoláno žijící vnouče – Tereza.
4. Jaké podíly budou komu náležet – majetek zůstavitele se rozdělí na pět stejných dílů. Po jedné pětině majetku zdědí manželka Sára, pětinu dcera Jana, pětinu každý ze synů Filip a Antonín a pětinu vnučka Tereza (ta byla k dědění povolána na místo svého otce Michala, který zemřel dřív než jeho otec Pavel, náš zůstavitel). Kdyby Tereza měla nějakého sourozence, dělila by se ona jedna pětina ještě na dvě poloviny, a tak by Tereza a její imaginární sourozenec dostali každý po jedné desetině majetku zůstavitele.
1. V tomto modelovém příkladu bude druhé manželství trvat v době smrti zůstavitele a tak manželka Sára bude povolána jako jeden ze zákonných dědiců v první dědické skupině. Bývalá manželka Petra nemá žádný nárok na jakýkoliv majetek z dědictví (stejně by tomu bylo i v případě, že by Sára byla v době smrti zůstavitele bývalou manželkou). Ze zákona v této skupině také nedědí druh/družka zůstavitele – druh/družka mohou dědit jedině jako závětní dědici).
2. K dědění budou povolány tyto žijící děti – Jana, Filip, Antonín. To, zda potomek pochází z volného svazku (nemanželského vztahu) nehraje žádnou roli. Má stejné povinnosti vůči svému rodiči a stejná práva při projednávání dědictví jako děti manželské.
3. K dědění budou povoláno žijící vnouče – Tereza.
4. Jaké podíly budou komu náležet – majetek zůstavitele se rozdělí na pět stejných dílů. Po jedné pětině majetku zdědí manželka Sára, pětinu dcera Jana, pětinu každý ze synů Filip a Antonín a pětinu vnučka Tereza (ta byla k dědění povolána na místo svého otce Michala, který zemřel dřív než jeho otec Pavel, náš zůstavitel). Kdyby Tereza měla nějakého sourozence, dělila by se ona jedna pětina ještě na dvě poloviny, a tak by Tereza a její imaginární sourozenec dostali každý po jedné desetině majetku zůstavitele.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V první dědické skupině nemůže dědit manžel samotný.
To znamená, že kdyby Pavel měl jenom manželku Sáru, neměl děti nebo by žádné děti nežily a neměl ani vnoučata či další potomky, byla by k dědictví povolána manželka Sára a další dědici, kteří jsou uvedeni jako dědici v druhé dědické skupině (o té je pojednáno následovně). Tudíž by bylo mylné dovozovat, že když nejsou ani děti ani další potomci, spadne manželce do klína celý majetek.
2. V této dědické skupině může dědit jedno jediné dítě samo, a to celý majetek (není-li dalších potomků a není-li manžela nebo partnera zůstavitele).
3. Zákon rozlišuje mezi slovem „dítě“ a slovem „potomek“.
Dítě je slovo s velmi úzkým významem. Když je v zákoně použito, znamená to, že se bude jednat pouze o nejbližšího potomka, jakého může člověk mít.
Potomek má širší význam slova než dítě. Zahrnuje „děti“ a „děti dětí“, tj. vnoučata, pravnoučata, prapravnoučata a tak dál (tady se dotýkám spíš teoretické konstrukce, protože prapravnoučat se dožít už vyžaduje velkou dávku štěstí). Toto odlišování je dobré si pamatovat a je důležité si ho všimnout v dalším textu.
4. Osvojenec se pro potřeby dědění počítá jako dítě (resp. potomek).
Osvojením se zcela nahrazuje rodičovská péče. Člověk, který si osvojí dítě přijímá za něj rodičovskou odpovědnost, povinnost vyživovat osvojeného a právo být dospělým osvojencem vyživován. V tomto případě právo vytváří mezi osvojence a osvojitelem vztah rovný vztahu biologický rodič a dítě.
5. V dědickém právu se nehledí na to, zda potomek, jež bude dědicem je zletilý či nezletilý. Nezletilost dědice nijak nebrání jeho nabytí dědictví. V souvislosti s nabytím dědictví však dědické právo vyžaduje, aby dědic dědictví přijal, respektive neodmítl. Nezletilý přitom není k takovým úkonům s ohledem na svůj věk způsobilý. A přitom povaha takovýchto úkonů v zásadě neumožňuje, aby za něho dědictví přijali nebo odmítli jeho zákonní zástupci (zvlášť tato nemožnost vystupuje v případě, kdy tyto osoby mohou být zároveň zainteresovány na průběhu dědického řízení a je třeba zaručit nezletilému objektivní postavení v rámci dědického řízení a objektivní správu majetku). Zde je nezletilý postaven pod ochranu soudu (souhlas soudu namísto souhlasu zákonných zástupců) a soudem ustanoveného opatrovníka.
6. Hovoří-li zákon o „partnerovi“ má se vždy na mysli osoba stejného pohlaví jako zůstavitel, která s ním vstoupila do svazku v souladu se zákonem o registrovaném partnerství.
To znamená, že kdyby Pavel měl jenom manželku Sáru, neměl děti nebo by žádné děti nežily a neměl ani vnoučata či další potomky, byla by k dědictví povolána manželka Sára a další dědici, kteří jsou uvedeni jako dědici v druhé dědické skupině (o té je pojednáno následovně). Tudíž by bylo mylné dovozovat, že když nejsou ani děti ani další potomci, spadne manželce do klína celý majetek.
2. V této dědické skupině může dědit jedno jediné dítě samo, a to celý majetek (není-li dalších potomků a není-li manžela nebo partnera zůstavitele).
3. Zákon rozlišuje mezi slovem „dítě“ a slovem „potomek“.
Dítě je slovo s velmi úzkým významem. Když je v zákoně použito, znamená to, že se bude jednat pouze o nejbližšího potomka, jakého může člověk mít.
Potomek má širší význam slova než dítě. Zahrnuje „děti“ a „děti dětí“, tj. vnoučata, pravnoučata, prapravnoučata a tak dál (tady se dotýkám spíš teoretické konstrukce, protože prapravnoučat se dožít už vyžaduje velkou dávku štěstí). Toto odlišování je dobré si pamatovat a je důležité si ho všimnout v dalším textu.
4. Osvojenec se pro potřeby dědění počítá jako dítě (resp. potomek).
Osvojením se zcela nahrazuje rodičovská péče. Člověk, který si osvojí dítě přijímá za něj rodičovskou odpovědnost, povinnost vyživovat osvojeného a právo být dospělým osvojencem vyživován. V tomto případě právo vytváří mezi osvojence a osvojitelem vztah rovný vztahu biologický rodič a dítě.
5. V dědickém právu se nehledí na to, zda potomek, jež bude dědicem je zletilý či nezletilý. Nezletilost dědice nijak nebrání jeho nabytí dědictví. V souvislosti s nabytím dědictví však dědické právo vyžaduje, aby dědic dědictví přijal, respektive neodmítl. Nezletilý přitom není k takovým úkonům s ohledem na svůj věk způsobilý. A přitom povaha takovýchto úkonů v zásadě neumožňuje, aby za něho dědictví přijali nebo odmítli jeho zákonní zástupci (zvlášť tato nemožnost vystupuje v případě, kdy tyto osoby mohou být zároveň zainteresovány na průběhu dědického řízení a je třeba zaručit nezletilému objektivní postavení v rámci dědického řízení a objektivní správu majetku). Zde je nezletilý postaven pod ochranu soudu (souhlas soudu namísto souhlasu zákonných zástupců) a soudem ustanoveného opatrovníka.
6. Hovoří-li zákon o „partnerovi“ má se vždy na mysli osoba stejného pohlaví jako zůstavitel, která s ním vstoupila do svazku v souladu se zákonem o registrovaném partnerství.
- Dědění podle zákona - 2. skupina (kategorie)
(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
(2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel nebo partner však vždy nejméně polovinu dědictví.
(2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel nebo partner však vždy nejméně polovinu dědictví.
Když se řekne, že se bude dědit podle pravidel druhé dědické skupiny, znamená to, že zůstavitel nemá žádné dítě (a to i osvojence), vnouče, pravnouče – jednoduše žádného potomka (jinak by se dědictví projednávalo podle pravidel první dědické skupiny).
V této skupině může manžel (partner) dědit sám, nemá-li zůstavitel rodiče ani tzv. spolužijící osobu. Spolužijící osoba je označení pro osobu, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Zda vztah mezi zůstavitelem a spolužijící osobou vznikl z důvodu pokrevního svazku či nikoliv je bez právního významu. Spolužijící osobou tak může třeba vzdálená sestřenice z matčiny strany, stejně tak může být spolužijící osobou dítě svěřené zůstaviteli do pěstounské péče, nebo druh či družka. Záleží pouze na době sdílení jedné domácnosti spolužijící osoby se zůstavitelem před jeho smrtí a na tom, zda soužití vedlo k společné úhradě potřeb nebo zůstavitel osobu spolužijící vyživoval.
Před ostatními dědici je manžel (partner) zvýhodněn tím, že zdědí minimálně polovinu dědictví.
V této skupině může manžel (partner) dědit sám, nemá-li zůstavitel rodiče ani tzv. spolužijící osobu. Spolužijící osoba je označení pro osobu, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Zda vztah mezi zůstavitelem a spolužijící osobou vznikl z důvodu pokrevního svazku či nikoliv je bez právního významu. Spolužijící osobou tak může třeba vzdálená sestřenice z matčiny strany, stejně tak může být spolužijící osobou dítě svěřené zůstaviteli do pěstounské péče, nebo druh či družka. Záleží pouze na době sdílení jedné domácnosti spolužijící osoby se zůstavitelem před jeho smrtí a na tom, zda soužití vedlo k společné úhradě potřeb nebo zůstavitel osobu spolužijící vyživoval.
Před ostatními dědici je manžel (partner) zvýhodněn tím, že zdědí minimálně polovinu dědictví.
Př. Zůstavitelka Marie se nikdy nevdala a neměla děti. Žila 10 let před smrtí v domácnosti s druhem Janem, s nímž do pěstounské péče převzala romskou holčičku Anežku. Otec zůstavitelky zemřel, když Marie chodila na základní školu, a matka stále žije v domově důchodců.
1. K dědění je povolána matka zůstavitelky jakožto rodič.
2. Druh Jan a svěřené děvče Anežka budou spolužijícími osobami.
3. V tomto modelovém příkladu zůstavitelka nemá manžela, takže osoby povolané k dědictví budou dědit stejným dílem.
2. Druh Jan a svěřené děvče Anežka budou spolužijícími osobami.
3. V tomto modelovém příkladu zůstavitelka nemá manžela, takže osoby povolané k dědictví budou dědit stejným dílem.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V této dědické skupině nemůže dědit osoba spolužijící samostatně. To znamená, že nemá-li zůstavitel manžela (partnera) nebo rodiče, nemůže osoba spolužijící zdědit celé dědictví sama aniž by se hledělo na další případné příbuzné zůstavitele.
- Dědění podle zákona - 3. skupina (kategorie)
(1) Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí v třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.
(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.
S osobami v rámci této dědické skupiny se bude projednávat dědictví po zůstaviteli, který nemá potomky, manžela nebo partnera a ani jednoho rodiče. Povolána k dědění bude spolužijící osoba (výklad viz výše) a zůstavitelovi sourozenci. Pokud zůstavitel má sourozence, kteří zemřeli před ním, bude pro dědické řízení důležité, zda tito sourozenci měli děti (tedy zda zůstavitel měl neteře či synovce)
Př. Zůstavitel Emil žil celý život spokojeně „na hromádce“ s Alžbětou. Vlastní děti neměli, byli pouze pěstouni tří dětí, o nichž již dávno ztratili zprávy. Emil měl bratra Marka, který měl dospělou dceru Jitku a malého chlapečka Romana.
1. K dědění bude povolána spolužijící osoba – družka Alžběta.
2. Děti, které vychovávali v rámci pěstounské péče, povolány nebudou, protože nesplňují podmínky pro to, aby mohly být nazývány spolužijícími osobami (nesdílejí domácnost, neuhrazují společné náklady na život, nejsou odkázáni výživou).
3. Dědicem bude také sourozenec Emila, bratr Marek.
2. Děti, které vychovávali v rámci pěstounské péče, povolány nebudou, protože nesplňují podmínky pro to, aby mohly být nazývány spolužijícími osobami (nesdílejí domácnost, neuhrazují společné náklady na život, nejsou odkázáni výživou).
3. Dědicem bude také sourozenec Emila, bratr Marek.
4. Celé dědictví bude rozděleno mezi Alžbětu a Marka
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. Za předpokladu, že zůstavitel nemá sourozence, může spolužijící osoba zdědit celé dědictví. V předchozí dědické skupině by sama dědit nemohla a po zjištění, že zůstavitel nemá manžela (partnera) ani rodiče, by se dědické řízení neuzavřelo a pátralo by se po sourozencích zůstavitele. Až zjištěním, že zůstavitel nemá ani bratra ani dceru, mohlo by se dědické řízení skončit a celý majetek zůstavitele potvrdit spolužijící osobě, jakožto jedinému dědici.
2. Tato dědická skupina je první, která počítá s tím, že by mohli dědit synovci či neteře. Kdyby v modelovém příkladu byl Marek mrtvý dřív než Emil, podělili by se o podíl náležející Markovi jeho dvě děti, tedy Jitka a Roman. Každý z nich by v tomto případě zdědil čtvrtinu dědictví (tj. polovinu poloviny, která náležela jejich otci, bratrovi Emila, Markovi).
- Dědění podle zákona - 4. skupina (kategorie)
Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti.
Tato dědická skupina je v podstatě zbytkovou skupinou lidí. Osoba zůstavitele je téměř osamělá – nemá potomky, nemá sourozence, nemá spolužijící osobu, má prarodiče případně prastrýce či pratetu (tetu či strýce matky nebo otce zůstavitele). Může se zdát být téměř nereálné, aby někdo žil tak příšerně sám, a tato možnost může vzbuzovat lítost, je však důležité si uvědomit, že zákonodárce se snažil o maximální umožnění zachování majetku zůstavitele v jeho rodině. Nenajde-li se totiž žádných zákonných dědiců, bude jediným dědicem stát, a tak by si i tak široká rodina, jako jsou prastrýci či pratety, mohla připadat „okradená“ o rodinné dědictví.
Př.
Podnikatel Rudolf zasvětil celý život psaní, výrobě a distribuci svých knih. Žil velmi zdravým životním stylem – dostatečně spal, zdravě jedl a sportoval. Byl výjimečně tvůrčí osobou, a tak vlastně všechny jeho nápady - ať už na témata svých knih či ztvárnění obalu - šly všude s ním a neustále se jimi zaobíral. Jediným člověkem z rodiny, se kterým se většinu svého života stýkal, byla sestra babičky z otcovy strany Josefa.
1. Josefa je dítě prarodiče Rudolfa a tak v tomto modelovém případě bude jedinou osobou způsobilou být dědicem. Zdědí celý majetek, který po sobě Rudolf zanechal.
Na závěr je důležité uvést několik doplňujících informací:
1. V tomto případě je důležité si všimnout již zmíněného odlišování slov „dítě“ a „potomek“. Pratetou či prastrýcem pátrání po příbuzných končí a to zda měli děti a další potomky, je pro naložení s majetkem našeho zůstavitele zcela bez právního významu.
Nenašli jste odpověď na váš dotaz? Zeptejte se našich právníků za drobný poplatek 79 Kč. Odpověď obdržíte do 3 dnů. Poradit se s právníkem.