Dědění, vydědění, závěť a nový občanský zákoník 2014

Dědictví se projednává a řídí právními předpisy podle stavu ke dni úmrtí zůstavitele. U zůstavitele, který zemře do 31.12.2013 se bude celé dědické řízení řídit dosavadním občanským zákoníkem. Až pro zůstavitele, který zemře od 1.1.2014 bude platit nový občanský zákoník. Na tuto skutečnost nemá žádný vliv, kdy bylo následné dědické řízení zahájeno, nebo kdy toto dědické řízení skončí.

DĚDĚNÍ PODLE STARÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU (platného do 31.12.2013) ZDE

Závěť podle Nového občanského zákoníku 2014 - informace ZDE

Text připravila: Mgr. Eva Stránská

OSNOVA TEXTU:

• Pozůstalost a dědictví
• Dědic
• Neopominutelný dědic
• Vydědění
• Důvody dědění
• Intestátní dědická posloupnost
• Závěť
• Vedlejší doložky v závěti - podmínka, doložení času, příkaz
• Odkaz
• Dědická substituce
• Odmítnutí dědictví, zřeknutí se a vzdání se dědictví
• Dluhy a dědictví
• Přechodná ustanovení

DĚDICKÉ PRÁVO A REKODIFIKACE SOUKROMÉHO PRÁVA DLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU 2014

Účinnost zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“) tak říkajíc klepe na dveře a lze očekávat, že k 1. 1. 2014 nastanou některé právní změny, jímž bude dobré věnovat pozornost. Tyto změny se budou týkat i dědického práva, a proto je účelem tohoto příspěvku poukázat na ty nejvýznamnější změny (a v řadě případů přímo novinky), které by budoucí zůstavitele a budoucí dědice měly zajímat.

Jak je uvedené v důvodové zpráva k NOZ, základní zásadou, na níž je budoucí úprava dědického práva založena, je „zásada zachování hodnot, tedy zachování hodnot se zřetelem k budoucnosti jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací“. Tato zásada se především projevuje v rozmnožení možností zůstavitele a dědiců ve věci budoucího dědictví, a tím zajištění respektování vůle zůstavitele, předvídatelnost práva pro zůstavitele, ale také zlepšení možnosti věřitelů domoci se svých práv.

Pozůstalost a dědictví

Pozůstalost je pojem, který stávající základní civilistický předpis, tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) výslovně neobsahuje. Pozůstalostí se podle § 1475 NOZ rozumí celé jmění zůstavitele, kromě práv osobní povahy. Pozůstalostí se mohou stát práva resp. povinnosti osobní povahy, pokud byly za života zůstavitele uznány jako dluh nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Dědictvím se podle téhož ustanovení rozumí ta část pozůstalosti, která náleží dědici.

Dědic

Dědicem je označován ten, komu náleží dědické právo. Dědicem může i nadále být jak fyzická, tak právnická osoba.

Fyzická osoba může dědit bez ohledu na věk a svéprávnost (tedy například nenarozené dítě). Právnická osoba může dědit, pokud existuje v den úmrtí zůstavitele, anebo vznikne nejpozději do jednoho roku od tohoto dne. Právnické osoby mohou dědit pouze na základě závěti nebo dědické smlouvy (výjimkou je pouze stát, který se v případě dědictví považuje za dědice ze zákona).

Nezpůsobilost být dědicem Důvody obsažené v současném občanském zákoníku, tedy úmyslný trestný čin proti zůstaviteli nebo jeho příbuzným, zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli, zůstaly zachovány, ale jejich formulace byla zpřesněna (například pojem „úmyslný trestný čin“ nahradil pojem „čin povahy úmyslného trestného činu“; zavrženíhodným činem proti zůstavitelově poslední vůli je čin, kterým „zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil“). Uvedené důvody nezpůsobilosti být dědicem mohou pominout, pokud zůstavitel konkrétní čin dědici výslovně promine. Novými důvody nezpůsobilosti být dědicem jsou případy domácího násilí mezi manželi nebo zneužití, resp. zanedbání rodičovské zodpovědnosti obsažené v § 1482 NOZ. V těchto případech bude osoba vyloučena z dědického práva jako zákonný dědic.

Neopominutelný dědic

Ochrana dětí (a jejich potomků) zůstavitele, jakožto nepominutelných dědiců, zůstává v NOZ i nadále zachována, dochází však ke snížení jejich nároků (u nezletilého nepominutelného dědice ze stávajícího celého zákonného podílu na ¾ dědický podíl, v případě zletilého nepominutelného dědice ze stávající ½ na ¼ zákonného podílu). Nepominutelnému dědici náležející povinný díl bude podle § 1654 NOZ vyplácen přednostně v penězích (tímto lze očekávat, že bude zabráněno nechtěnému vzniku spoluvlastnictví mezi dědicem, kterého k dědění povolal zůstavitel, a nepominutelným).

Vydědění

Nepominutelnému dědici nebude náležet ani zákonný nárok, pokud jej zůstavitel vydědí, přičemž tak může učinit zcela nebo zčásti. Podle NOZ není nadále nutné, aby v listině o vydědění byl uveden přesný důvod vydědění, a navíc důvod k vydědění nemusí existovat již v době prohlášení o vydědění. Dle § 1648 NOZ však platí, že „Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění.“

Podle § 1646 a § 1647 platí, že zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který

• mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
• o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
• byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo
• vede trvale nezřízený život.
• je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl.

Důvody dědění

Podle stávající úpravy byly důvody dědění dva – zákon a závěť. NOZ upravuje třetí, nový, důvod dědění, kterým je dědická smlouva. Nejprve se ale v krátkosti věnujme intestátní dědické posloupnosti.

Intestátní dědická posloupnost

Pokud nedojde k dědění na základě dědické smlouvy nebo závěti, nastupují postupně dědicové povolaní zákonem. Dědické skupiny se nově budou označovat jako „dědické třídy“, přičemž jejich počet se rozšíří na 6 (ze stávajících 4), důvodem rozšíření dědických tříd (a zároveň okruhu možných dědiců) je minimalizování případů, kdy majetek zůstavitele přechází na stát. Dědické třídy jsou upraveny postupně v § 1635 a násl. NOZ. Pokud i přesto dojde k tomu, že nepřipadne dědictví žádnému ze zákonem stanovených osob, připadne pozůstalost státu, na který se bude dle NOZ hledět jako na zákonného dědice.

Závěť

Způsobilost pořídit závěť má osoba svéprávná (tedy podle dnešní terminologie osoba způsobilá k právním úkonům). Osoba starší 15 let však může pořídit závěť ve formě veřejné listiny, a to i bez souhlasu zákonného zástupce. Osoba omezené ve svéprávnosti může pořídit závěť za podmínek dle § 1527 a §1528 NOZ (např. kdo byl ve svéprávnosti omezen pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu, může v rozsahu omezení pořizovat v jakékoli předepsané formě, nejvýše však o polovině pozůstalosti).

Formální podoba závěti zůstává podle stávajících podmínek. Nově je možné pořídit tzv. závěť s úlevami – tj. ústní závěť, závěť před starostou, závěť na palubě letadla, lodi a závěť učiněná ve válečném konfliktu. Jedná se o instituty umožňující pořídit závěť za mimořádných situací (např. bezprostřední ohrožení života nebo jiný obdobný vážný důvod), přičemž zákon v takovém případě klade nižší formální nároky na pořízení závěti (blíže § 1542-1549 NOZ).

Poměrně zásadní je i zakotvení pravidel výkladu závěti, přičemž základní pravidlo je obsaženo v § 1494 odst. 2 NOZ „Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.“

Vedlejší doložky v závěti - podmínka, doložení času, příkaz

Pravděpodobně největší a nejzásadnější změnu v souvislosti se závětí přináší NOZ v možnosti připojit k závěti tzv. vedlejší doložky, kterými jsou podmínka, doložka času a příkaz. Z důvodu ochrany dědice před případnými nepřiměřenými vedlejšími doložkami zůstavitele stanoví NOZ v § 1551 a 1552, že se nepřihlíží k doložkám, které směřují ke zřejmému obtěžování dědice ze zjevné zůstavitelovy svévole, zjevně odporují veřejnému pořádku nebo jsou nesrozumitelné nebo nemožné. Oproti tomu zůstavitel může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství (nicméně k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil, se nepřihlíží).

Doložka času je institutem svou povahou blížící se podmínce, avšak (na rozdíl od podmínky, u které není jisté, zda v budoucnu nastane) doložka času se váže k určité události v budoucnu, která v budoucnu nastat musí. Příkazem NOZ umožňuje zůstaviteli přikázat, aby dědic určitým způsobem konal, nebo se určitého konání zdržel (např. v § 1569 upravuje možnost zůstavitele na přiměřenou dobu a za existence vážného zájmu hodného právní ochrany zakázat dědici zcizení či zatížení věci, kterou mu zůstavitel zanechal).

Dědická smlouva Dědická smlouva je smlouva, kterou zůstavitel povolává třetí osobu jako dědice (nebo odkazovníka), přičemž její platnost je podmíněna formou veřejné listiny a zletilostí a svéprávností smluvních stran (v případě omezení svéprávnosti je podmínkou i souhlas opatrovníka). Dědickou smlouvou může zůstavitel pořídit nejvýše o třech čtvrtinách svého majetku k okamžiku smrti. Čemu je potřeba věnovat pozornost, je právě ten fakt, že se jedná o smlouvu a tedy i dědickou smlouvu může zůstavitel měnit jen se souhlasem druhé strany. Dědická smlouva může být dále uzavřena úplatně i bezúplatně a neomezuje zůstavitele v nakládání se svým majetkem za života.

Odkaz

Součástí závěti nebo dědické smlouvy může být i odkaz. Odkaz je dalším z nových institutů dědického práva v NOZ, jehož prostřednictvím odkazu může zůstavitel zanechat určité osobě určitou konkrétní věc z pozůstalosti (např. obraz). Osoba, v jejíž prospěch je zřízen odkaz (tedy odkazovník), se nepovažuje za dědice, a s nabytým majetkem na ni nepřecházejí zůstavitelovy dluhy.

Dědická substituce

Další možnost zůstavitele, jak ovlivnit budoucí právní poměry k pozůstalosti, představuje dědická substituce (náhradnictví), které se dále člení na náhradnictví obecné a svěřenecké. Na základě institutu obecného náhradnictví může zůstavitel stanovit náhradníka pro svého dědice, který dědictví nenabude. Oproti tomu stanovením svěřenského nástupce zůstavitel určuje osobu, která nabude dědictví po smrti původního dědice či v jiných zůstavitelem určených případech (dědic je tak de facto pouze dočasným poživatelem předmětu dědictví, který může být omezen v možnosti s předmětem dědictví nakládat).

Odmítnutí dědictví, zřeknutí se a vzdání se dědictví

Odmítnutí dědictví nedoznává žádných výrazných změn. Novinkou je ovšem institut zřeknutí se dědictví. Dědic se může zříci dědického práva smlouvou ve formě veřejné listiny se zůstavitelem, a to vůči všem ostatním dědicům, anebo jen vůči konkrétnímu dědici. V případě, že osoba, vůči které bylo zřeknutí se učiněno, se nestane dědicem, účinky zřeknutí taktéž nenastanou. Zřeknutí se má účinky i vůči potomkům dědice (není-li výslovně stanoveno jinak). Zřeknutí se dědického práva může být určitým řešením pro předlužené dědice, kteří mají zájem na zachování majetku zůstavitele pro své potomky, jelikož věřitelé se nemohou účinně domáhat odporování zřeknutí se dědictví (viz Jan Pavelka, Iva Jahodová: Dědické právo po rekodifikaci, Rekodifikační novinky 9/2013, s. 2).

Vzdání se dědictví ve prospěch třetí osoby je dalším novým institutem dědického práva. Oproti zřeknutí se dědictví, které nastane ještě za zůstavitelova života, vzdát se dědictví může dědic až poté, co dědictví přijal (tedy jej neodmítl) a se souhlasem osoby, v jejíž prospěch se dědic vzdal.

Dluhy a dědictví

V dnešní době nejzásadnější otázkou je dědění dluhů. Podle stávající právní úpravy platí obecná zásada, podle níž dědic odpovídá za dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Tuto zásadu NOZ mění, když stanoví, že na dědice přechází všechny dluhy zůstavitele. Dědic si podle § 1704 a násl. NOZ může vyhradit soupis majetku a tím si vyhradit i hrazení dluhů jen do výše nabytého majetku. Účinky výhrady soupisu neplatí vůči dědici, který výhradu soupisu neuplatnil a výhrada soupisu taktéž zaniká, pokud se ukáže, že při soupisu dědicové nějaký majetek zatajili. Soud podle § 175 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním, je povinen poučit o možnosti výhrady soupisu pozůstalosti a následcích jejího neuplatnění. Výhrada soupisu se uplatňuje ústně do protokolu u soudu nebo písemně.

Přechodná ustanovení

Při každé změně právní úpravy a zejména v případě tak závažném, jakým je rekodifikace, je nutné vnímat přechodná ustanovení. Nejinak je tomu i v případě práva dědického. Příslušná přechodná ustanovení jsou v § 3069 a násl. NOZ. Obecně z nich vyplývá, že pokud zůstavitel zemřel po dni nabytí účinnosti NOZ a odporuje-li jeho pořízení

pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li NOZ (totéž platí i o listině o vydědění). Uzavřel-li zůstavitel smlouvu o zřeknutí se dědictví přede dnem nabytí účinnosti NOZ a zemřel-li po dni nabytí účinnosti NOZ, považuje se smlouva za platnou.